Václav Klaus přijal na Hradě ministra Janotu a vyjádřil mu svou podporu (ministr je populární, prezidentovi vzrostou preference, které bude v nadcházejícím boji za získání zcizené ODS potřebovat).
Oba se shodli na tom, že „takto schválený rozpočet je špatný signál do světa“.
Janota slíbil, že bez konzultace s premiérem Fischerem „neudělá nějaký neuvážený krok, který by situaci ještě zkomplikoval“ (tj. nepodá demisi). Proč Klausovi záleží na tom, aby Janota konzultoval s Fischerem? Přitom podle Klause za konečnou podobu rozpočtu nenese zodpovědnost vláda (obvinil ji Topolánek), protože vláda za sebou nemá žádné politické strany, nemá žádné poslance. To očividně není pravda, vláda vznikla na základě dohody mezi ODS, ČSSD a SZ, čili politické strany a poslance by za sebou měla mít v dostačujícím množství.
Za neschválení rozpočtu ovšem vláda nemůže, pouze se ukázalo, že na dohodu, která jí dala vznik, a na ty strany a poslance, přesněji řečeno na ČSSD a zčásti i SZ, se nemůže spolehnout. Logické by tedy bylo, kdyby odstoupila. Klaus dále obvinil poslance ODS, že za rozpočet dostatečně nebojovali. O rozpočtu se v PS nerozhoduje v hromadném pěstním zápase, ale pouhým hlasováním, a ODS byla přehlasována. Logickým důsledkem by mělo být, že se na dohodu s ČSSD a SZ, jež dala vznik vládě, ODS nemůže spolehnout, a proto odchází do opozice. Ministři, kteří se cítí být s vládou svázáni, nechť podají demisi, ti ostatní tam od té chvíle jsou sami za sebe a ne za ODS. (ODS má dost síly na to, aby to stvrdila formálně např. hlasováním o důvěře – sice by ho prohrála, ale jednak by byla její opozičnost jasná a také by byl roztomilý pohled na to, jak by se kroutili ti z TOP 09). ODS si ovšem nesmírně a nepochopitelně zkomplikovala situaci tím, že ČSSD zprzněný rozpočet fakticky požehnala v duchu „bránění nedozírným následkům“. Za nedozírné následky odpovídají jen a jen ti, co rozpočet zprznili. Klausovo tvrzení, že za nesmyslnou podobu tohoto rozpočtu nesou zodpovědnost (i) sestavovatelé toho minulého, je světový rekord v demagogii. Zarážející je, že ODS nebyla na situaci, která ve sněmovně při hlasování o rozpočtu vznikla, vůbec připravena a předseda Topolánek, který před projednáváním odjel do USA, připomíná dr. Petra Zenkla, který někdy dvaadvacátého února 1948 odjel kamsi na Moravu na vepřové hody. Situace je pořád ještě dost nepřehledná, ale zjevným se zdá být, že jediným poraženým je zatím ODS, ale zato pořádně.
Nejen Topolánek, i Klaus má, jak se zdá, svého Rasputina. Jmenuje se Petr Hájek a realizuje se na rozdíl od svého slavného předchůdce výlučně v duchovní rovině. Přihlásil se ke katolicismu, protože kdybychom byli v 17. století luterány, mluvili bychom dnes spolu německy. Opravdu zásadní důvod. Zároveň mu imponuje ruské pravoslaví, které je „určujícím obrazem vzkříšení a naděje“, kdežto „v západní Evropě je křesťanství unavené a v dekadenci“ (to se snažili někteří ruští intelektuálové Evropanům nakecat od třicátých let devatenáctého století, v Masarykovu Rusku a Evropě lze najít řadu půvabných dokladů; nevím, spíš bych řekl, že v západní Evropě se najde spousta lidí, kterým imponuje primitivismus a považují ho omylem za projev duchovní vitality; ale nechci pravoslavným křivdit, jen mi podobné analogie různých částečných vzdělanců připadají poněkud směšné). Islám je papírový tygr, jeho nebezpečnost si vymyslili Američané, Rusko je velmoc, která má svoje legitimní zájmy, ale poslední, co by nám hrozilo, je, že nás snad bude v jakémkoli smyslu anektovat („Sovětský Svaz je ten poslední, kdo z nás chce mít satelita“, říkal veřejně Jan Masaryk v roce 1947). Zdroj všech těchto úvah je ovšem hluboký zážitek pana Hájka z dětství: „Jednoho dne jsem uviděl Kristovu tvář a věděl jsem, že na mne hledí Bůh. Od toho okamžiku jsem jako dítě vyrůstající v přísně ateistické rodině v sobě nesl tíhu toho velkého tajemství.“ Myslím, že všechno je celkem jasné. V Kanceláři prezidenta republiky vytryskl pramen ryzí mystiky.
Podle Miroslavy Němcové ODS chybuje od chvíle, co padla Topolánkova vláda. ODS měla nechat Paroubka, aby si sám vyřešil krizi, kterou způsobil, a ne mu hned pomáhat skládat úřednický kabinet. Paní Němcová má úplnou pravdu, teď je to jasně vidět. Řekl to někdo v ODS takhle jasně hned po pádu vlády? (To je nezáludná otázka, já to ve svých poznámkách nedokážu dohledat; sebekriticky doznávám, že já jsem to takhle zřetelně a jasně, pokud vím, nenapsal, mea culpa).
Na Hradě ovšem nesídlí pouze mystik Petr Hájek, ale i pan Ladislav Jakl. Ten je zaměřen světsky, protihavlovsky a protizeleně. Má ovšem výčitky svědomí za zákony, které dává prezidentovi podepsat. „Z 90 procent bych nikdy pro ty zákony nehlasoval, kdybych seděl v parlamentu. Přesto k vracení navrhuji jen pět procent, protože prezident nemá být v konfliktu s parlamentem a vládou. Skoro každý nový zákon omezuje naši svobodu, Jsou jich stovky za rok.“ Není náhodou už na samé myšlence zákona něco nesnesitelně zrůdného? Zrušme je všechny a vzhůru na stromy!
V souvislosti s plány dr. Ratha na zřízení dalších Masarykových jezdeckých soch ve středních Čechách prohlásil historik Doubek: „Masaryk je symbolem revoluce, změny, pokoroku. Neumím si představit politickou sílu, stranu, která by se v současnosti Masarykem nezaklínala.“ To je zvláštní, tak vidí Masaryka představitelé českého politického Disneylandu. Pro mne je Masaryk člověk, který měl odvahu se postavit se svým menšinovým stanoviskem rozvášněnému šovinistickému dobytku. Nedovedu si představit, která politická síla nebo strana by se k němu dnes mohla hlásit legitimně.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
