ODS, jak se zdá, nebude mít tentokrát volební kongres. Nicméně Topolánkovi oponenti se asi pokusí odhlasovat, aby se volební kongres, který má být někdy na podzim, uskutečnil ještě před volbami.
Je to věcně nelogické, pokud ODS prohraje volby, bude stejně muset předseda odstoupit. Pokud Topolánkovi odpůrci předsedu svrhnou ještě před volbami, prohrajou pak volby oni, a to tutově, přestože budou mít nepochybně požehnání z Hradu. Před ODS stojí neustále tatáž otázka: podaří se jí vymanit z Klausova vlivu a zbavit se doktrinářství a fanatického šovinismu (což je totéž)? Topolánek pro to něco udělal (upřímně řečeno mohl udělat víc a byl by dnes v lepší pozici). Pokud Topolánek padne, vznikne později opoziční smlouva Klaus – Paroubek, jištěná komunisty. ODS v ní nebude v dobré pozici a její budoucnost je dosti nejistá. Problém strany je, že si Klaus kdysi do vedení nepustil nikoho, kdo by mu mohl konkurovat, a tedy ani nikoho, kdo by ho mohl plnohodnotně zastoupit. Topolánek argumentoval proti „hlasování o důvěře“, které navrhovali jeho oponenti, tím, že už prosazení takového hlasování znamená vyslovení nedůvěry. To je samozřejmě úplná pravda.
Sociální demokraté si zpětně vymýšlejí nejdivočejší interpretace toho, proč nakonec hlasovali pro Füleho, ačkoli měli docela dobré šance prosadit Špidlu. Poslední zdůvodnění zní: hrozilo nebezpečí, že ODS prosadí kandidaturu Topolánka. To je tak fantasmagorické, že by snad nemělo být těžké vymyslet něco, co by vypadalo aspoň o malounko věrohodněji. Vypadá to, že Paroubkovi a jeho spolupracovníkům příliš nezáleží na tom, co se pokusí lidem nakukat. Mohou si to opravdu dovolit?
Václav Klaus coby vrchní velitel Armády České republiky (měl by na to mít nějaký speciální mundur, něco jako měl na sobě Vlasta Burian v tom filmu, kde hrál dvojníka jakéhosi jihoamerického monarchy) promluvil včera na setkání českých armádních velitelů. Setkání se odehrávalo těsně po maléru s emblémy SS na přilbách dvou účastníků české vojenské mise v Afghánistánu. Je třeba konstatovat, že prezident tentokrát mluvil docela rozumně. Na tom, co říkal, hodně je.
Zároveň Klaus odmítl posmrtně povýšit kapitána Otakara Jaroše, který padl v roce 1943 u Sokolova. Bylo by zajímavé vědět, jaké k tomu měl důvody. Vojáci Svobodovy armády byli nešťastníci, kteří se dostali do Ruska většinou po porážce a dělení Polska. Řada z nich putovala rovnou do gulagu a měli práci se tam odtud dostat. Ze značné části to nebyli žádní komunisté, což údajně platí i o Jarošovi. Byli do bojových akcí nasazováni stejně jako ruští vojáci, to znamená bez ohledu na ztráty. Za to, že dostal titul Hrdiny Sovětského svazu, Jaroš nemůže. Když ho obdržel, byl už mrtvý. Nezabýval jsem se podrobně dějinami druhé světové války a čs. armádního sboru v SSSR. Ale moc by mne zajímalo: je prezidentovo rozhodnutí věcně podložené? Rád se nechám poučit.
Václav Klaus ovšem včera taky přednášel v „reformním klubu“ v Londýně (co ten člověk všechno nestihne) o „pádu komunismu“. Jeho teze jsou dvě: za prvé, komunismus padl, ale nyní nastupují další ismy, usilující o větší roli státu a umenšení svobody (zmínil levicové ideje a ekologické hnutí). A za druhé, „komunismus“ se zhroutil sám od sebe, úloha jednotlivců se přehání (Klaus má na mysli hlavně jednoho, hádejte kterého). Klaus vůbec neví co povídá. Nezhroutil se žádný komunismus, ale zhroutilo se (resp. výrazně oslabilo) samoděržavé ruské impérium, které si v posledním necelém století sloužilo upravenou marxistickou ideologií. S levicí mělo společného asi tolik co Ivan Hrozný s Helmutem Schmidtem. Co se na jeho zhroucení podílelo víc a co míň, může být předmětem diskusí, ale rozhodně se nezhroutilo samo od sebe: co je svět světem, žádné svinstvo se nehroutí samo od sebe, chce to úsilí a oběti. Samy od sebe se hroutí jen užitečné věci, když se o ně lidé nestarají a místo toho např. vedou hloupé řeči.
Reportérka Šárka Weberová natočila v roce 1998 reportáž o soudkyni Píchové, která údajně rozhodovala před rokem 1989 v politických procesech. Píchová ji zažalovala, ale po deseti letech žalobu stáhla (je zábavné, jak se některé případy vlečou). Weberová ovšem vznesla námitku proti dvěma soudkyním odvolacího Vrchního soudu v Praze, které o případu rozhodovaly, pro podjatost (byly také před listopadem 1989 v KSČ). Námitku zamítli, zamítnutí potvrdil Ústavní soud: angažovanost každého soudce je prý třeba hodnotit individuálně, „s přihlédnutím k jedinečným okolnostem“. Řekl bych, že jedinečnou okolností v tomto případu je, že dotyčné soudkyně mají soudit případ, v němž jedna strana byla před listopadem KSČM v partaji jako ony, a členství v partaji hraje ve sporu roli. To neznamená, že by nesměly soudit vůbec.
Předseda KSČM Filip si v placeném inzerátu v Právu libuje, že se české politice podařilo unijní Listinou odbourat „požadavek stejného postavení všech občanů EU bez rozdílu státní příslušnosti při uplatňování nároků“. To by tak hrálo, aby všichni občané EU měli při uplatňování nároků stejná práva: my musíme mít větší (podobně jako za totáče měli v „ČSSR“ větší práva komunisté).
ČSSD se chystá v pondělí oslavit obnovení činnosti po převratu 1989. Vykutálené je, že na oslavy nepozvali Miloše Zemana, člověka, který ze sociální demokracie udělal jednu ze dvou nejsilnějších stran v zemi a na dlouhou dobu taky nejsilnější vládní stranu. Zeman ovšem z ČSSD vystoupil (jak přičinlivě zdůraznil Jiří Paroubek) a oslav by se pravděpodobně nezúčastnil. Taky je to výjimečně nesnesitelný člověk. Přesto je – nebo bylo by, Paroubek neřekl, ani že ho pozvali, ani že ho nepozvali - jeho nepozvání projevem zcela mimořádného buranství.
Podle agentury STEM je 78% lidí u nás hrdých na to, že jsou občany ČR. Znamená to hrdost na to, že člověk má občanku nebo pas. Odepřít vám je (až na zcela výjimečné případy) nemohou. Člověk může být hrdý jen na to, o co se zasloužil. Občanství je něco, na co je absurdní být hrdý stejně, jako je absurdní se za to stydět.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
