Co přinesl den (úterý 6. října)

Co přinesl den (úterý 6. října)

Co přinesl den (úterý 6. října)

Ministerstvo obrany chce nakoupit americké pušky za skoro 200 miliónů Kč. Teď používá samopaly, které pamatuji z dob své základní vojenské služby. ČSSD se cítí být zaskočena. Bodejť. Žádné pušky nepotřebujeme...

Ministerstvo obrany chce nakoupit americké pušky za skoro 200 miliónů Kč.
V současné době používá samopaly vzor 58, které pamatuji z doby, kdy jsem byl nucen absolvovat tzv. základní vojenskou službu. ČSSD se cítí být zaskočena.
Bodejť. Žádné pušky nepotřebujeme. Kdyby se něco semlelo, stačí nám huby.




K tématu:

Adéla Knapová: TANKY SI KDYŽ TAK PŮJČÍME (Reflex č. 40/2009)
Armáda stále „hubne“, s obranou země jsme závislí na fungování NATO. Nic se ale neděje – s válkou se už totiž oficiálně nepočítá.



Chudý politický jídelníček

Právo přineslo zprávu agentury Korzo, v níž se tvrdí, že „podle zářijového průzkumu agentury STEM“ strana Věci veřejné „již dokonce dosáhla pětiprocentní hranice volitelnosti“.
Ve skutečnosti v průzkumu, jehož výsledky STEM zveřejnil 2. října, strana vůbec jmenovitě nefiguruje, neboť nepřekročila 2 % veřejné podpory.
Údaj o 5 % je převzat z bleskového výzkumu STEM provedeného pro stranu Věci veřejné. Jeho závěrem bylo podle agentury: „Lídr kandidátky strany Věci veřejné Radek John je znám široké veřejnosti a velmi příznivě hodnocen, lépe než představitelé nejsilnějších stran včetně strany TOP 09. Pokud by Věci veřejné dokázaly využít jeho popularity, mohly by uspět v příštích parlamentních volbách.“ Gratulujeme.
Respondenti odpovídali na otázku: „Představte si, že by v předčasných volbách kandidovaly jen strany uvedené na této kartě a vy byste si musel(a) z nich vybrat. Které z nich byste dal(a) svůj hlas?“ Volba byla omezena na dosavadní parlamentní strany, stranu Občané.cz a Věci veřejné.
Je pochopitelné, že při takovémhle politickém jídelníčku dostane i tak nevýznamné uskupení jako Občané.cz 2 % hlasů a pan John ještě o něco víc. Příspěvek do rubriky Jak číst Právo.

O provaze v domě oběšencově

Jiří Paroubek trvá na tom, aby se schůzky stran s premiérem Fischerem ohledně prodloužení mandátu vlády zúčastnily jen ČSSD, ODS a SZ, navíc si naordinoval účast paní Zubové coby představitelky Demokratické strany zelených. Je proti účasti stran, které se na Fischerově vládě nepodílejí, a proti „stranám přeběhlíků a opilců“. Řeči o přeběhlících jsou v souvislosti s paní Zubovou řečí o provaze v domě oběšencově.
Premiér Fischer Paroubkovi vyhověl a Zubovou pozval. Topolánek stojí před dilematem; pokud se zúčastní schůzky, jak ji nadefinoval Paroubek, bude to znamenat ponižující kapitulaci. Možná by bylo lepší, kdyby si Paroubek do voleb vládl sám, případně za asistence pana Lišky a komunistů.
V MfD mluví o šaškárně, kterou nám „politici“ servírují. Nikdo nechce s nikým sedět. Jakápak šaškárna. Žádná Zubová nemá na schůzce o vládě co dělat; a Paroubkovi jde jen o to kverulovat a soustavným kverulováním dostat ze hry svého jediného vážného protivníka, ODS.
Přitom hlavním viníkem celé této maškarády je Ústavní soud, který z právního fanatismu (a možná i proto, aby posílil svou váhu na politické scéně) nechal přežít obludný Parlament (Poslaneckou sněmovnu), neschopný normálního fungování.

Montekové a Kapuletové po řecku

Pokud jde o řeckou politickou scénu, jsem naprostý laik. Připadá mi však zábavná: o moc zápolí dva rodinné klany, Papandreuové a Karamanlisové. Je to zjevně něco jako Montekové a Kapuletové. Oč jednodušší než u nás, neměli bychom zavést něco podobného?
V současné době vyhráli Papandreuové. Moc jim nefandím, protože některý z prapředků nastávajícího řeckého premiéra byl za mého mládí představitelem vyčůrané balkánské politiky, která budovala „suverenitu“ na tom, že podrážela nohy svým americkým spojencům. A kde to bylo možné, šla na ruku Rusům (věděli, že Američané jim za to hlavu neukousnou). Ten chlap byl pro mne tenkrát ztělesněním neloajality. Mám pocit, že velmi podobnou suverenitu chce dnes pro nás budovat náš prezident a jeho družina.

Dalajlama je precedent

Americký prezident se rozhodl, že nepřijme tibetského dalajlamu. Respektive je ochoten ho přijmout až po své listopadové návštěvě Pekingu, což je ještě horší. Jistě, dalajlama není tak významná osoba, za jakou ho u nás vydávají.
Jenže nejde o dalajlamu. Jde o to, zda Američané Číňanům potichu odsouhlasí, že jim mohou mluvit do určitých věcí. Například do toho, koho smí americký prezident přijmout a koho ne. Dalajlama je precedent.



Zahraničí o Klausovi

Nemám nejmenší zalíbení v Klausově pokusu profilovat se na brzdění Lisabonské smlouvy, ale některé hlasy ze Západu daleko přesahují mez drzosti: španělský list ABC píše (Václav Klaus y el Tratado de Lisboa), že Evropa je tak jedinečný, tak roztodivný výtvor, že dovoluje chlápkovi, který nemá žádné oprávnění a jehož parlament smlouvu povolil, aby dokument ohrožoval. Klaus oprávnění má, je řádně zvolený prezident ČR podle ústavy a podle ní buď smlouvu podepíše nebo ne. Pokud ji nepodepíše, smlouva pro ČR neplatí.
V Le Figaro zase iniciativně navrhují izolovat Klause od lidu s tím, že se Unie opře o české veřejné mínění. Allons enfants de la patrie! Tyto hovadiny MfD pochopitelně s chutí cituje a jsou pak nejlepší podporou Klausovu stanovisku, jakou si lze představit.


K tématu:

Proti všem
Petr Holec: PROTI VŠEM (Reflex.cz, 7. 10. 2009)
Prezident Václav Klaus se dočkal! Celá jím nenáviděná EU žhaví hradní linku a prosí jej, aby podepsal Lisabonskou smlouvu, zatímco tajemník Ladislav Jakl pro jistotu sedí na prezidentském miliónovém peru. Neznám smutnější triumf.


A dále...

...jen v několika větách: Mirek Topolánek se sešel se senátory ODS (vztahy se v posledních dnech poněkud vyhrotily) a prohlásil, že není žádná tragédie, když ČR ratifikuje Lisabonskou smlouvu jako poslední v EU. Jistě ne, pokud ji ratifikuje.
Rovněž Mirek Topolánek prohlásil na mezinárodní konferenci „Dvacet let poté“, kterou organizuje Ústav pro studium totalitních režimů, že hrozí návrat komunismu. Vůbec ne. Hrozí návrat Jiřího Paroubka, a to je ještě horší.
Ústavní soud bez okolků zamítl zabývat se první senátorskou stížností proti Lisabonské smlouvě. Byla podána 1. září a požaduje mj., aby o přenosu pravomocí na Brusel musely rozhodnout aktivně obě komory Parlamentu, a to ústavní většinou. Zdá se, že ÚS se ani s tou další stížností nebude příliš babrat.





AUTOR JE POLITOLOG


Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala