Co přinesl den (sobota 3. října)

Co přinesl den (sobota 3. října)

Co přinesl den (sobota 3. října)

Jak se očekávalo, opakované referendum v Irsku skončilo vítězstvím stoupenců Lisabonské smlouvy. Protože se polský prezident Kaczyński předem zavázal, že v takovém případě bude smlouvu ratifikovat, zbývá už jen Václav Klaus.

Jak se očekávalo, opakované referendum v Irsku skončilo vítězstvím stoupenců Lisabonské smlouvy. Protože se polský prezident Kaczyński předem zavázal, že v takovém případě bude smlouvu za Polsko ratifikovat, zbývá už jen Václav Klaus.


Český prezident má ovšem alibi, ze zákona teď smlouvu ratifikovat nesmí, dokud Ústavní soud nevyřídí senátorskou stížnost.
To se nepochybně během měsíce–dvou stane; pokud ÚS stížnost zamítne, ocitne se český prezident ve složité situaci: měl by sám vzdorovat Bruselu až do červnových britských voleb. To je obtížná pozice i pro opravdu tvrdého a statečného politika. Potřeboval by silnou podporu ze zahraničí. V Evropě ji nenajde, v USA sotva. Zbývá Rusko, s nímž Klaus pěstuje nadstandardní vztahy.

Legrační podpora Klausovi
Klaus však není úplně opuštěn na domácí scéně. O tom svědčí „masový“ průvod Prahou a následně demonstrace odpůrců EU na Hradčanském náměstí. Očekávalo se tři sta lidí, ale přišlo jich dokonce celých sto. Primátor Bém, který chtěl rovněž demonstrovat, se nakonec nezúčastnil, zřejmě se bál, že by se v tom davu ztratil.
Průvod cestou provolával hesla „Vazalské jho není svoboda“, „Lisabon je plíživý Mnichov“ a „EU je čtvrtá říše“, jakož i hanbu ODS a Topolánkovi. Když to člověk srovná s podporou, které se Klausovi dostalo např. v době „sarajevského atentátu“, je to dosti legrační.

Dvě verze průzkumů
Nejnovější průzkum preferencí, který pořídila agentura STEM, má dvě verze. Podle procentuální by se do sněmovny nedostali lidovci ani zelení (tím by bylo anihilováno zhruba 9 % voličských hlasů, s nimiž by byl případně mohl počítat občanský tábor), v přepočtu na mandáty byli naopak KDU-ČSL i zelení zahrnuti, protože jejich propad pod 5 % je v rámci statistické chyby. I tak by Paroubek mohl pohodlně vládnout s tichou podporou komunistů.

V Právu oprašují staré modely
Jiří Hanák si v Právu libuje, že Fischerova vláda získala oblibu občanů, protože pracuje bez skandálů a hasí finanční požáry způsobené vládami předchozími (zatímco politici se chovají jako dobytek). Politiky tedy nepotřebujeme, stačí nám vláda. Zřejmě se potichu oprašuje koncepce nepolitické politiky, případně ještě něco staršího.

Hillary na usmířenou
Americká vláda prý plánuje vyslat do ČR usmiřovací misi, aby zmírnila dopad Obamova rozhodnutí nebudovat v ČR radarovou základnu. V čele má snad být dokonce ministryně zahraničí Clintonová.
Chtějí prý ČR nabídnout rozmístění mobilních obranných střel, resp. dodávku stíhaček. Mise nemá velkou šanci, česká veřejnost si to znovu nenechá líbit.

Tohle bych Havlovi nevyčítal
V MfD otiskli úryvek z dopisu Václava Havla prokurátorovi z doby, kdy byl poprvé vězněn (1977). Nabízí v něm, že po propuštění se omezí na literární aktivity. Každý, kdo byl ve stejné situaci a nic podobného neudělal, nad ním může ohrnovat nos.
Navíc z článku vyplývá, že v době dalšího věznění odmítl emigrovat a požádat o milost. Jak vidno, poučil se. Každý dělá chyby, málokdo se poučí. Co víc člověk může chtít. Mám k Havlovi tisíc a jednu výhradu, tohle bych se mu vyčítat neodvážil.


Referentka Neumannová
Kateřiny Neumannové je mi trochu líto. Je něco jiného závodit (byť i velice úspěšně) a něco jiného dělat špičkového manažera. Nezasvěcený člověk se těžko zbavuje dojmu, že si ji do čela organizátorů mistrovství světa v Liberci vybrali jako maskota, a když to všichni zúčastnění rukou společnou a nerozdílnou nezvládli, spadlo jí to celé na hlavu.
Teď jí v LN vytýkají, že pracuje na ministerstvu obrany a „resort musí šetřit“ (což ona měla prokázat, že neumí). Neumannová tam pracuje jako referentka. To není žádná omračující funkce. Nebýt mezistanice s nešťastným mistrovstvím, nikdo by si jí ani nevšiml. Dokud byla na běžeckých tratích jednička, všichni omdlívali nadšením. Snad by jí teď tu referentku mohli dopřát.

Oslavíme odsun
V LN jsem si přečetl, že budeme možná oslavovat další „významný den“, totiž „odsun sovětských vojsk“ z Československa, dokončený v roce 1991. Teď už zbývá oslavit i ten druhý, výrazně větší odsun, totiž sudetských Němců. Byla to akce velkolepější, ruských vojáků u nás jistě nebylo přes tři milióny, a počítám, že tentokrát by ani poslanec Jičínský neprotestoval.

ODS buď bude po Klausovi, nebo nebude vůbec
Daniel Kaiser si dal záležet na tom, aby představil předsedu ODS Topolánka jako idiota aspoň v rovině formulací (rozhovor je možné stylisticky učesat, samozřejmě to není nutné, a když se to neudělá, může to být účinná zbraň). Topolánek v rozhovoru reaguje na Bémovu předpověď, že se ODS bude štěpit na Lisabonské smlouvě, a říká: „To je přesně to, co si musí rozhodnout ódéeska po odchodu Václava Klause. Václav Klaus práskl dveřmi, inicioval zakládání stran, které stojí proti ODS a které vnitropoliticky i zahraničněpoliticky stojí jinde než voliči ODS. To znamená, že ODS se bude muset rozhodnout, jestli půjde s Topolánkem a případně jeho nástupcem, nebo jestli půjde s Klausem. To rozhodování běží už sedm let od 15. 12. 2002, kdy jsem se stal předsedou. Je to permanentní souboj a já jsem přesvědčen o tom, že až půjde na krájení chleba, ukáže se, že většina ODS je orientovaná euroatlanticky a proevropsky a že se i v otázkách vnitřní politiky rozhodne správně.“
Topolánkovi ovšem trvalo dlouho, než si troufl to takhle postavit. Je taky otázka, zda je schopný tuhle svou úlohu unést. Problém je, že pro ODS „návrat ke Klausovi“ jako možnost technicky neexistuje. Stejně jako pro ČSSD neexistuje a nikdy neexistovala možnost „návratu k Zemanovi“. ODS buď bude po Klausovi, nebo nebude vůbec.


Projekt radar
Petr Drulák mluví v příloze Orientace o Havlovi a o tom, že se „vyslovil k porušování práv sudetských Němců během odsunu“. To je směšné, sám tzv. odsun byl porušením lidských práv a Havel to aspoň zpočátku úplně jasně řekl. Mluví taky o Vondrovi a raketové základně: „V zahraniční politice se tato identita drží analogie se studenou válkou: jediným protihráčem SSSR tehdy byly USA, i dnes je možné čelit ruskému tlaku pouze spojenectvím s USA. Česko pak chce přispívat Západu tím, že ho bude varovat před smířlivostí vůči ruské mocenské expanzi a iniciovat kroky k jejímu potírání. Smlouva o české účasti v americkém projektu protiraketové obrany je nejvýraznějším výsledkem tohoto pojetí české identity. Symbolický význam americké přítomnosti na českém území zde vysoce převyšuje původní funkci celého projektu.“
Nevím, proč je o takové věci třeba filosofovat, šlo docela o praktickou politickou záležitost: Rusové si v protestu vyhradili právo spolurozhodovat o tom, jak bude ČR hájit své bezpečnostní zájmy, a především díky laxnosti a indolenci české veřejnosti a českých politiků jim bylo toto právo via facti a formou precedentu přiznáno. To samozřejmě „vysoce převyšuje původní funkci celého projektu“ – a o to převýšení se postarali Rusové.



AUTOR JE POLITOLOG


Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala