Paroubek se stal terčem rajčatovaječného atentátu / Bude na Šumavě poušť? / Nejzelenější Zubová neví, co jsou skleníkové plyny / Nehorázná obhajoba ministra Riedlbaucha
Pátek 15. května
Bude na Šumavě poušť? / Změna ústavy / Paroubek se stal terčem rajčatovaječného atentátu / ČSSD nastoupila cestu demontáže nezávislého soudnictví / Nejzelenější Zubová neví, co jsou skleníkové plyny / Nehorázná obhajoba ministra Riedlbaucha / Jakési oslavy výročí bitvy v Teutoburském lese
Miloš Zeman vyhlásil válku zeleným a kůrovci. Potřebuje se zviditelnit, někdejší poslanecká frakce Melčák–Pohanka–Wolf se rozpadla a ztratila smysl. Vzápětí nato vzniklo zjevně z iniciativy předsedy vědecké rady Národního parku Šumava prohlášení, pod které se podepsalo „třicet přírodovědců“. Píše se v něm mj.: „Většina vědecké obce podporuje bezzásahový režim v části NP Šumava, protože mnoho vědeckých prací z posledních let potvrzuje, že les na Šumavě je schopen samovolné regenerace, přirozeně se obnovuje a je zárukou vytvoření alespoň malého ostrůvku přirozených lesů ve střední Evropě.“ Přiznám se, že se kloním k názoru, že touto cestou vznikne ve střední Evropě spíše malý ostrov přirozené pouště, který se pak bude úspěšně šířit do přilehlých oblastí Rakouska a Německa. Nejsem ovšem přes kůrovce odborník, takže můj názor proti petici třiceti vědců na slovo vzatých (koho jiného by pan Bursík nechal do té vědecké rady najmenovat!) má pramalou váhu. Spíš mne udivuje, jak malá je naše vědecká obec, když třicet signatářů představuje její většinu, a že tato většina argumentuje tím, že „mnoho vědeckých prací z poslední doby“ je stejného názoru jako ona. Čichám, čichám zelenou demagogii.
Kromě úsilí o co největší ochranu a volné šíření kůrovce (v zásadě souhlasím s panem Bursíkem, že zvířátka se mají chránit, ale raději než kůrovce mám pejsky a kočičky, připadají mi přece jen o trochu užitečnější) se exministr životního prostředí věnoval a ještě věnuje potírání Václava Klause. Chystá změnu ústavy, podle níž by Parlament mohl „ve výjimečných případech“ prezidenta sesadit. Je příznačné, že velké porozumění pro tento nápad nalezl u Davida Ratha. Další ohlasy napříč politickým spektrem jsou spíše zdrženlivé. Daleko jednodušší a účinnější by ovšem bylo pořádně osekat prezidentské pravomoci. Není pravda, že jsou poměrně malé: jsou velké a hlavně mlhavé, nedokonale a lajdácky zformulované, člověk se těžko brání dojmu, že se tak kdysi stalo proto, aby měl Václav Havel nějaké páky na premiéra (Klause), a teď z toho Klaus těží.
Na předvolebním mítinku v Kolíně se potvrdilo, že se veřejné politické akce u nás začínají blížit evropským standardům. Předseda ČSSD Paroubek se stal terčem rajčatovaječného atentátu, jedno vajíčko zasáhlo cíl. ČSSD i její předseda napřed tvrdili, že se nic nestalo, potom, že se to stalo jinak, než jak se píše, a nyní dává pan Paroubek na vědomí, že za útokem na jeho politickou čest jsou provládní média (mělo by se vlastně psát topolánkovští zkrachovanci a zaprodanci, vláda už padla).
„Poslanecký klub nepodepíše žádný bianco šek vládě Jana Fischera. Nebudeme klást žádné podmínky, ani 27 nebo 21 podmínek, myslím, že takové doby jsou pryč,“ prohlásil předseda KSČM Filip a dodal, že se rozhodnou podle programového prohlášení vlády. Je pozoruhodné, že některé nehoráznosti Paroubkova vedení ČSSD jsou té povahy, že se na jejich pozadí mohou i komunisté profilovat jako civilizovanější strana.
Celý (západní) svět je dojat velkorysostí íránských mulláhů a ájatolláhů. Nejenže propustili uvězněnou americkou novinářku Saberiovou (poté, co ji místo na osm let natvrdo odsoudili jen na dva roky podmíněně), ale dokonce to zdůvodnili tím, že USA už nejsou v Íránu považovány za nepřátelský stát. Nejdřív ji drze a pro nic za nic zavřeli a drželi ve vězení, pak ji odsoudili jen podmíněně a navíc propustili. Jásejme spolu s Petrem Uhlem v Právu nad jejich lidskostí, vždyť ji přece, jako v té anekdotě o soudruhu Dzeržinském a socialistickém humanismu, mohli klidně zabít!
Městský soud opětovně zakázal Středočeskému kraji (rozuměj hejtmanu Rathovi) hradit za zákazníky v krajské lékárně v Mladé Boleslavi regulační poplatky. Rath si ovšem ze soudů dělá srandu, vypadá to, že bude rozhodnutí ignorovat a místo toho podá na soudce trestní oznámení. Těžko se zbavit dojmu, že ČSSD potichu nastoupila cestu demontáže nezávislého soudnictví (hodlají do budoucna respektovat jen ta soudní rozhodnutí, která jim půjdou na ruku?) Bude-li to u nás opravdu takhle pokračovat, brzy se octneme na úrovni Barmy, Zimbabwe nebo výše zmíněného Íránu.
Kateřina Jacques neví, co je biomasa. Je to prý ostuda. Já to nevím taky (u mne je to ovšem ostuda menší, nejsem ani poslanec, ani zelený), představuji si, že je to něco jako slisovaný hnůj. Musí to děsně smrdět, ale je to ekologické a podporuje to trvale udržitelný rozvoj. Zato poslankyně Zubová z konkurenční ještě zelenější strany, která na Bursíkovy zelené kvůli jejich nevědomosti machruje, neví (jak zjistili v LN), co jsou to skleníkové plyny (je totiž prý spíš odbornice na školství a kulturu). A to já vím, jen se s tím nijak nepyšním, protože to ví každé malé dítě.
Milan Hamerský polemizuje v LN s Leo Pavlátem, resp. s jeho názorem, že extremisté na akademickou půdu nepatří. Upozorňuje na to, že extremismus „většinou není opakem správných a přijatelných názorů, ale jejich dovedením do krajností“ (to je bezpochyby pravda, klasickým příkladem je marxismus). Proti názorům (tedy i těm zvráceným) se nedá bojovat zakazováním a kriminalizací. Pokud proti nim nedokážeme postavit názory lepší a vyargumentovat je, nemáme se zákazy a kriminalizací šanci.
V LN se jakási čtenářka zastává ministra Riedlbaucha a jeho problematického chování v listopadu 1989: „Sama jsem v té době pracovala jako studijní referentka na Filozofické fakultě UK. Byla jsem tam zaměstnána od roku 1979, tedy v době, kdy studenti, kteří se vzepřeli režimu, byli nekompromisně ze studia vyloučeni a většinou již nikdy nedostudovali. V pondělí 20. 11. 1989 ráno jsem, nic netušíc, šla do zaměstnání a tam mě u vchodu fakulty vítali studenti, včetně mé dcery, které v té době bylo 22 let. Dcera mi řekla, že stávkují již od pátku a že začnou jezdit do ostatních měst rozdávat letáky, které přes víkend vyrobili. Musím se přiznat, a nestydím se ani dnes za to, že mě polil pot. Prohlásila jsem ještě u vrátnice: Pane Bože, vždyť vás všechny pozavírají a vyhodí ze školy. Já, na rozdíl od studentů, jsem věděla, co se s neposlušnými studenty děje. Vybavovala se mi 50. léta, která jsem zažila jako malá holka. Můj otec byl v těch nepěkných časech perzekvován, a proto jsem měla strach. Nevím, kolik let bylo panu Ptáčkovi (který v LN Riedlbaucha kritizoval –BD–) v roce 1989, ale nechápu, jak může dnes odsoudit člověka, který měl jen přirozený strach. Omlouvat ho může jen nezkušenost a mládí.“ Považuji to, co ta paní píše, za nehoráznost, a to jsem nebyl v té době žádný zajíc. Do listopadu 1989 se zhroutil komunismus ve všech ruských koloniích kromě ČSSR a Rumunska (Rumunsko bylo zvláštní případ, mělo jakousi autonomii). Všechno, co se v Rusku dělo někdy od roku 1986, naprosto zjevně naznačovalo, že z těchto pozic Rusové nebudou moci koloniím bránit v cestě k samostatnosti, a taky to nedělali. Komunistický režim v Československu byl v posledním tažení. Nedokázal už ani pořádně zavírat. Nedokázal nijak účinně postihnout signatáře „Několika vět“, jejichž počet se masově zvětšoval. Nedokázal zabránit tomu, aby lidé z NDR prchali přes zahradu německého velvyslanectví na Západ. A 20. listopadu muselo být každému nepoťachtanému člověku jasné, že se bolševismus u nás neodvratně sype. Mnohé ovšem mrzelo, že se zároveň s bolševismem sype i jejich kariéra (čímž samozřejmě nemyslím pisatelku dopisu), a tak jim chvilku trvalo, než se s tím smířili.
V Německu zřejmě probíhají jakési oslavy dvoutisíciletého výročí bitvy v Teutoburském lese. Pro neinformované čtenáře podotýkám, že se tehdy špinavým a zavšiveným Germánům podařilo zákeřně vlákat do pasti a pobít tři římské legie. Nenávidím barbary všech odstínů. Heinrich von Kleist napsal kdysi na téma bitvy odpornou slátaninu jménem Die Hermannsschlacht, dílo si nijak nezadá s bolševickou propagandou a za Hitlera muselo frčet. Četl jsem to svinstvo, ještě když jsem studoval na fakultě, a chtělo se mi blít. V Německu se na výročí asi dívají jinak: konečně něco, za co se nemusíme nikomu omlouvat. Byli jsme tehdy čistí a nevinní jako teroristé z Hamásu a naše věc byla stejně spravedlivá. Jediné, co mi dělá radost, je, že naši předkové se na boji Germánů za svobodu a proti civilizaci nijak nepodíleli: když slezli ze stromů, byla totiž Římská říše už dávno v troskách.
Sobota 16. května
Nestydatá demagogie / Hejtman Rath soudů nedbá / Šrotovným k zadlužování či vyčerpávání úspor
V článku Práva „Pro omezení poplatků je už 101 hlasů“ se mluví o tom, že v Senátu mají „obě opoziční strany“ jen 32 hlasů, a že v Poslanecké sněmovně má „opozice“ 97 hlasů. V Lidových novinách se na první stránce skví titulek „Z poplatků bude torzo, s opozicí je i Hovorka“. Zdá se, že „provládní média“ jako jeden muž vzala za svou Paroubkovu tezi: s Fischerovou vládou, do níž jsme nominovali polovinu ministrů, nemáme nic společného, zůstáváme opozicí, kdežto koalice, která tam nominovala taky polovinu ministrů, stejně jako my nestraníků, je i nadále vládní stranou. Je třeba zdůraznit, že se jedná o nestydatou demagogii.
Někteří koaliční politici by prý nyní byli spíš pro zrušení poplatků než pro jejich zachování v tak okleštěné podobě, v jaké nemají žádný smysl. Bylo by zábavné, kdyby senátoři napřed odhlasovali vrácení zákona omezujícího poplatky sněmovně, a pak by přívrženci poplatků odešli a nechali 32 „opozičních“ senátorů, aby si sami odhlasovali jejich úplné zrušení (Senát je usnášeníschopný, když je přítomna aspoň třetina senátorů, a to by byla). Bohužel se něco podobného v českém parlamentu nepochybně nedá naorganizovat.
Hejtman Rath, jak jsem předpokládal, se rozhodl nedbat na předběžné opatření Městského soudu v Praze. Není to prý jeho problém, kraj slevy v lékárnách nedotuje, poskytují je nemocnice. Je to odvážný první krok. Za totáče soudy v politicky exponovaných případech rozhodovaly, jak KSČ pískala. Za vlády ČSSD bude, jak to vypadá, sociálně demokratická exekutiva soudy tam, kde nebudou soudit podle jejího gusta, prostě ignorovat.
Miroslav Kalousek v rozhovoru pro Právo vytýká KDU-ČSL, že nechce budovat společnost rovných šancí, ale společnost rovné spotřeby, a že se tak stává stranou socialistů, kteří shodou okolností chodí do kostela. To je relevantní výhrada. Užitečnost Evropské unie vidí v tom, že ke třem hráčům – USA, Asie a Rusko – přibude čtvrtý, Evropa. A to je iluze, Evropa zatím nemá a dlouho ještě nebude mít na to, aby byla samostatným hráčem, musí spolupracovat s USA. Evropa a USA patří dohromady, staví na stejných zásadách, mají stejné zájmy a taky stejné nepřátele.
V rámci kompromisu prosadili sociální demokraté do „protikrizového balíčku“ šrotovné. Exministr Kalousek se domnívá, že bude lidi s nízkými příjmy motivovat k zadlužování či vyčerpávání úspor. Lidé s nízkými příjmy si prý většinou nová auta nekupují, protože na ně nemají dost peněz. Mohu to potvrdit, je to i můj případ.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
