Kritika „některých“ / Bývalí členové KSČ ve vládě / Čunek měl jít hned / Reforma zdravotnictví jen špatně začala / Trochu neopatrný a přitom trochu srab / Bude ministrem vnitra David Rath? / Václav Klaus samojediný
Čtvrtek 7. května
Kritika „některých“ / Bývalí členové KSČ ve vládě / Nadějí je změna vedení / Čunek měl jít hned / Reforma zdravotnictví jen špatně začala / Trochu neopatrný a přitom trochu srab / Bude ministrem vnitra David Rath?
Václav Klaus reagoval na schválení Lisabonské smlouvy v Senátu rozhořčeným prohlášením. Kritizuje v něm „některé senátory“ (tj. senátory ODS) a mluví o selhání „významné části našich politických elit“ . Tímto způsobem (aniž by pojmenoval, o koho jde) mluvíval v době mého mládí jiný prezident, totiž Antonín Novotný, např. o neposlušných spisovatelích nebo publicistech: Novotný dotyčným nechtěl dělat reklamu, Klaus má přece jen pořád dojem, že si jako „nestranický prezident“ nemůže dovolit kárat zastupitele své někdejší, leč nyní vzbouřené strany.
Fischerova vláda má dva problémy: ministr dopravy, nominovaný ODS, je občan Slovenské republiky a mluví slovensky. Ministrem ČR ovšem údajně může být občan kterékoli země EU (náš právní řád tomu nebrání) a vytýkat ministrovi, že mluví slovensky, je směšná a urážlivá blbina. Jiné povahy je problém ministra kultury Riedlbaucha, který se podle svědků, jež citují Lidové noviny, v listopadovém týdnu roku 1989 coby umělecký ředitel opery Národního divadla (a samozřejmě člen KSČ) vehementně pokoušel tak říkajíc zabrzdit kolo dějin. Zatím se tedy ve vládě podařilo identifikovat čtyři bývalé členy KSČ. Pro spravedlnost bych chtěl jen poznamenat, že premiér Fischer se k té věci (aspoň v rozhovoru pro MfD) vyjadřuje zdrženlivě, sebekriticky a bez zbytečného vykrucování, což u nás nebývá úplně obvyklé. Že do KSČ vstupovat nemusel a neměl, je ovšem zjevné.
Premiér Topolánek podle Práva na okraj úprav, které Lisabonská smlouva zavede ve věci předsednictví, prohlásil: „Některé členské státy poté, co smlouva vstoupí v platnost, přijdou o možnost předsedat Unii, což po zkušenosti, kterou mám, možná není vůbec špatné.“ Pokud to není jen kritika Paroubka, ale i kus sebekritiky, je na místě. To, že Paroubek vládu shodil uprostřed předsednictví, by samo o sobě tolik nevadilo, nebýt toho nadutého a směšného sebenafukování, jehož výrazem se staly pitomé televizní klipy s kostkami cukru a Černého Entropa.
Poslankyně Páralová po schválení Lisabonské smlouvy demonstrativně vystoupila z ODS. Není to nic překvapivého, předem ohlásila, že něco takového udělá. Navíc v současné ODS by se stejně na podzim nejspíš nedostala na kandidátku. Patří k těm, jejichž nadějí je změna vedení. Nejspíš budou následovat i další.
Ministr Pospíšil v rozhovoru pro Právo připustil, že svého času uvažoval o odvolání státní zástupkyně Vesecké „z důvodu důvěryhodnosti justice“. Paní Vesecká je ovšem jen součást problému politické povahy. Zásadní věc je, že premiér nevyhodil z vlády pana Čunka v tom okamžiku, kdy jeho případ začal nabývat obludných rozměrů, což bylo hned na počátku. Vláda by možná byla padla, možná taky ne (já bych řekl, že spíš ne, bratři a sestry z KDU-ČSL jsou pragmaticky založeni).
Budoucí ministryně zdravotnictví Jurásková řekla na téma Julínkovy reformy: „Nechci být obhájkyní minulého (Julínkova –BD–) vedení ministerstva, ale jsem přesvědčená, že reforma, která byla naplánovaná, nebyla úplně ve všem špatná. Jen špatně začala. Celý její osud byl zpečetěn tím, že začala poplatky. Ukázalo se, že Česko je citlivé na spoluúčast pacientů. Mohl to být až jeden z posledních kroků.“ Zdá se, že paní ministryně je založená podobně jako její kolegyně, která zasedne v resortu spravedlnosti, pokud jde o oddanost myšlenkám Václava Klause. Přesně to byla Klausova zásadní výhrada k reformě. Já coby pacient si poplatky nemohu dost vynachválit – ukázalo se, nakolik lidé chodí k lékaři v podstatě zbytečně, čekárny se aspoň zčásti vyprázdnily a čas, který člověk čekáním ušetřil, byl podstatně dražší než nějakých třicet korun.
Viliam Buchert cituje v jedné otázce, již položil premiéru Fischerovi, Tomáše Baťu: „Najít správný směr mezi opatrností a odvahou, to je největší umění.“ Přes všechnu úctu k pionýru českého podnikání, to je mimořádně vykutálená úvaha: plyne z ní, že je možné být trochu neopatrný, když je přitom člověk trochu srab.
Petr Kolář vysvětluje v LN rozhodnutí budoucího ministra vnitra Martina Peciny odejít z funkce ředitele antimonopolního úřadu tím, že mu Paroubek slíbil místo ministra vnitra ve vládě, která vznikne po předčasných volbách. Vysvětlení je velmi pravděpodobné a má svou optimistickou stránku, totiž to, že tedy ministrem vnitra nebude David Rath. Radost je ovšem možná předčasná, třeba Paroubek Pecinovi slíbil jiný resort.
Sobota 9. května
Václav Klaus samojediný / Fischerova vláda veřejnou deziluzi nestihne / Východní partnerství a ruský problém / Koho Češi nenávidí / Rusko plné křížů / Zemřel Věnek Šilhán
Václav Klaus rozeslal děkovné dopisy odstoupivšímu premiéru Topolánkovi a členům jeho vlády. Kdyby byl při inauguraci nové vlády řekl na toto téma jednu větu, bylo by to bývalo administrativně a technicky jednodušší. Je zvláštní, že si Klaus nakonec netroufl dát svou antipatii najevo se vším všudy. Asi se něčeho polekal. Nejspíš propadu popularity. Když nezvládne tohle, jak by mohl po případném irském „ano“ v referendu zablokovat samojediný Lisabonskou smlouvu!
Od Fischerovy vlády kdekdo přímo či nepřímo vyžaduje, aby se vzepřela politickým stranám a prováděla vlastní politiku. Šéfredaktor MfD Čásenský například píše: „Od premiéra máme chtít, aby využil své relativní nezávislosti a nešel na ruku stranám a lobbistům s nimi spojeným.“ Zvláštní výron nepolitické politiky! Premiér nemá žádnou relativní nezávislost kromě té minimální, již si vybojoval, když dosáhl změny na dvou ministerských postech, ovšem změny takové, že ODS a ČSSD sice neakceptovaly jeho návrhy, ale poskytly jiná jména. To je maximum toho, čeho může dosáhnout, a bylo by nespravedlivé mu vyčítat, že nemůže víc. Tato přechodná vláda je v zásadě rozumné řešení. Mnoho dělat nemůže (nemá na to) a asi by ani mnoho dělat neměla. Zato má velkou podporu veřejnosti, nejspíš proto, že v ní nejsou nenávidění „politici“, ale jen úředníci a manažeři. Popularita každé vládě vydrží asi tak půl roku, dokud si lidé nevšimnou, že něco dělá, a nezačne jim to vadit. Fischerova vláda tu veřejnou deziluzi už nestihne.
Václav Klaus se zúčastnil slavnostního aktu u památníku legionářů na náměstí pod Emauzy, a zalitoval, že tam nejsou stovky, tisíce návštěvníků.
Na summit ohledně „východního partnerství“ Unie (s Arménií, Ázerbájdžánem, Běloruskem, Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou) přijela do Prahy z představitelů velkých zemí EU jen kancléřka Merkelová. Absentovali Sarkozy, Berlusconi, Brown a Zapatero, nepřijel ani rakouský kancléř. Noviny to uvádějí do souvislosti s tím, že končící Topolánkovu vládu už nikdo nebere vážně. Vypadá to spíš, že ti lidé neberou vážně „východní partnerství“, protože je to problém, který je nezajímá a nedotýká se jich. Východní partnerství je pokus zabránit Rusům, aby pozvané východní země bez dalšího sežrali a udělali podstatný krok k obnově ruského impéria, jak vypadalo po roce 1945. Pak nebude jako další na řadě ani Berlusconi ani Zapatero ani Brown, ale my (Rakušané zjevně ctí svou neutralitu mezi Západem a Ruskem z roku 1955, kdežto Německo si je vědomo, že problém s Ruskem je tak trochu i jeho problém, protože získalo zpátky „NDR“). Je v našem zájmu, aby si pozvané země udržely určitou míru nezávislosti na bývalé metropoli. Rusům jde o pravý opak, jde o to, kdo z koho (je pošetilé např. předpokládat, že se Rusko smíří s realizací plynovodu Nabucco, pokud ho nebudou mít na jeho východním konci pod kontrolou). Nezájem západoevropských států a nově i USA o „ruský problém“ připomíná vzdáleně nezájem západoevropských států o „turecký problém“ habsburské střední Evropy v sedmnáctém století.
Agentura CVVM zjišťovala sympatie české populace k národnostním skupinám žijícím v ČR. Nejraději mají Češi sami sebe (to je ovšem trochu demagogické tvrzení, nevím, jaký má otázka po tom, nakolik jsme sympatičtí sami sobě, v těchto souvislostech smysl). Povzbudivé je, že Češi chovají sympatie k Židům (antisemitismus skoro vymřel, jenže je to asi hlavně proto, že Hitler skoro všechny Židy vyvraždil, takže tu hrstku, co zbyla, český člověk velkoryse miluje – jistě není náhodou, že skoro stejně miluje Řeky, kterých tu taky dvakrát moc nebude). Nejvíc Češi nenávidí ty skupiny, které jsou u nás zastoupeny nejpočetněji, tj. Ukrajince a především Romy. Nenávidí je dokonce víc než Němce. S Romy sympatizuje 9 %, antipatie cítí 77 %. Extremisté se mají oč opřít.
Místopředseda ČSSD Sobotka se v Právu opětovně vyjádřil pro menšinovou vládu ČSSD s komunistickou podporou. Není pro přímé spoluvládnutí s KSČM (nedělalo by to dobrý dojem). Libuje si, že na českou veřejnost nezabírá „strašení Ruskem“, které provozuje ODS. Má bohužel pravdu.
Vladimír Kučera cituje v MfD z knihy někdejšího šéfideologa KSSS Alexandra Jakovleva „Rusko plné křížů“. Podle Jakovleva v Rusku „tisíce let vládli lidé, a nikoli zákony. Vládla knížata, carové, různí předsedové a generální tajemníci. (...) Rusko se ocitlo na okraji civilizace, neboť v něm nikdy neexistovalo soukromé vlastnictví. Vlastnictví vždy náleželo státu, jeho feudální elitě. A dnes nomenklaturní oligarchii z někdejších aparátníků. (...) Rus přijala křesťanství v roce 988 z Konstantinopole. Byzantské mravy té doby – podlost, zbabělost, prodejnost, lstivost, maximální centralizace, zbožštění osobnosti – dominují v sociálněpolitickém životě Ruska dodnes.“ Zbývá jen doplnit, že Rusko disponovalo i lidmi, jako je Jakovlev, kteří viděli věci jasně a dokázali je sdělit veřejnosti. Je velká tragédie pro Rusko a pro svět, že se jim nakonec nepodařilo se prosadit. Snad se to jednou povede jejich nástupcům.
V Praze zemřel Věnek Šilhán. Znal jsem ho osobně z posledních let disentu a z mého krátkého působení ve Federálním shromáždění ČSFR. Shodli jsme se na velmi málo věcech. Zaregistroval jsem ho ovšem daleko dřív, v onom srpnovém týdnu roku 1968, kdy se na mimořádném sjezdu KSČ ujal funkce zástupce prvního tajemníka Dubčeka, odvlečeného do Moskvy. Ten srpnový týden byl velmi zvláštní zážitek. Všechny, levičáky i pravičáky, obrozené komunisty i neobrozené antikomunisty, nás najednou hodili do studené vody. Museli jsme dělat tytéž pohyby, abychom se neutopili. Hlásné trouby ruského impéria označily Věnka Šilhána za „pološíleného politického renegáta“. To bylo tehdy ruské synonymum pro odvahu. Já jsem si sám pro sebe říkal: To je frajer. John Kennedy kdysi napsal: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Mělo by to platit i pro českou společnost a pro Věnka Šilhána. Čest jeho památce.
AUTOR JE POLITOLOG
Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala
