Co přinesl den (středa 22. dubna) | Reflex.cz
reklama
nahoru

Co přinesl den (středa 22. dubna)

Bohumil Doležal23. dubna 2009 • 10:14
Co přinesl den (středa 22. dubna)

Čunek se zlevněnou elektřinou narazil / Grégr je pořád „přítel Miloše Zemana“ / Francie mrtvoly nevystavuje / Extremismus je degenerované náboženství / Kritika české ústavy / Kalouskova „třetí síla“

reklama

Čunek se zlevněnou elektřinou narazil / Miroslav Grégr je pořád „přítel Miloše Zemana“ / Požár ve Vítkově – která verze je nejzávažnější? / Francie mrtvoly nevystavuje / Vnuk husitů se bál / Problémem Jiřího Pelikána není jen dlouhé vedení / Extremismus je degenerované náboženství / Kritika české ústavy / Kalouskova „třetí síla“

Jiří Čunek se svým návrhem na zlevnění cen elektřiny (stát jako vlastník 70 % ČEZu k tomu má firmu donutit) narazil i ve vlastní straně. První místopředseda Línek prohlásil, že Čunkův návrh neprošel připomínkovým řízením, a proto je to předsedova osobní záležitost. Sociální demokraté i ODS se výjimečně shodli na tom, že Čunkův návrh je směšný a průhledně populistický. Předseda KDU-ČSL to na sjezdu zřejmě nebude mít úplně lehké.

Exministr Zemanovy vlády Miroslav Grégr vystoupil z ČSSD, protože nesouhlasí s tím, že strana iniciovala a prosadila vyslovení nedůvěry vládě v době českého předsednictví EU. Je to důvod legitimní, který je třeba respektovat. Grégr se zároveň vzdal funkce předsedy sdružení „Přátelé Miloše Zemana“, ve sdružení ovšem setrvá. (Jinak platí, že vyslovení nedůvěry vládě ODS a Topolánkovi výhledově spíš pomůže, protože vláda byla ve své nemohoucnosti velmi zranitelná a sráželo to preference ODS; a EU to už nejspíš nějak přežije, řekl bych, že je velmi odolná).

V souvislosti s požárem ve Vítkově píše v Právu krajský státní zástupce Coufal, že když je při vyšetřování několik verzí, je třeba vycházet z té nejzávažnější. Zdá se mi, že odtud už je jen krůček k tomu, že se vyjde z té nejzávažnější verze a případný obviněný pak musí dokázat, že o ni nešlo.

Francouzi a Francie jsou u nás momentálně v nemilosti. Při té nemilosti by bylo třeba vzít v úvahu, že přes všechny výhrady je to pořád o hodně civilizovanější země než Česko. Projevuje se to v maličkostech: pařížský soud např. včera nařídil ukončit předčasně ohavnou výstavu mrtvých těl, která před časem vzbudila rozruch u nás, aniž by kdokoli jakkoli zakročil.

„S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed,“ zpívá se v jedné debilní bolševické vojenské písni. Zdá se, že s Brity to vnukům husitů až tak moc nejde. MfD informuje o tom, že česká jednotka specializovaná mj. na osvobozování rukojmích se během svého nasazení v Afghánistánu odmítla účastnit společné akce s britskou vojenskou policií, protože jejímu veliteli připadala příliš nebezpečná. Prozradilo se to náhodou, ministryně obrany je šokovaná, vojáci z jednotky dávají vinu velitelům. Nechci dělat machra, možná bych se taky bál zúčastnit se nebezpečné operace. Ale protože to vím, tak – i kdyby mi to dovolil věk – povolání profesionálního vojáka bych si nezvolil. Teď je z toho, jak se zdá, zahraniční ostuda, a člověk se stěží brání otázce, zda by se něco podobného mohlo stát, kdyby nějaká „nebezpečná situace“ vznikla u nás doma.

Známý reformní komunista Jiří Pelikán pomohl v roce 1961 Státní bezpečnosti unést ze západního Berlína německého představitele studentského hnutí Dietera Konieckého. Vylákal ho do východního Berlína, kde ho zatkla východoněmecká policie a předala ho Státní bezpečnosti. Nešťastník byl pak v ČSSR v neveřejném procesu odsouzen k mnohaletému vězení (předpokládám, že ho v osmašedesátém pustili, v článku MfD, který o případu informuje, o tom nic není.) Pozoruhodné je, jak Pelikána omlouvají jeho tehdejší souputníci. Poslanec Jičínský např. říká: „Postupně si uvědomoval nepřijatelnost některých metod a rozcházel se s nimi nejen v názorech, ale i prakticky.“ To je jistě obdivuhodné, smůlu má jen pan Koniecki, který se mu připletl do cesty předčasně, těsně předtím, než se začal rozcházet. Jiří Dienstbier zase prohlásil: „Byla to jiná doba. Lidé po zkušenostech Mnichova i nacismu prostě věřili tomu, že se u nás nastolí spravedlnost.“ Takže za to, co provedl pan Pelikán panu Konieckému, mohou zkušenosti Mnichova a nacismu. Pro velkou většinu lidí byly ovšem ty zkušenosti, abych tak řekl, překonány zkušeností padesátých let a vůbec pobýváním v rudém koloniálním impériu. Je tedy problémem pana Pelikána pouze dlouhé vedení? To se ho musela ta zkušenost Mnichova a nacismu držet setsakramentsky fest.

V souvislosti s růstem extremismu v ČR píše v MfD Jeroným Klimeš, že rodiče usilují o to, aby děti neměly žádnou ideologii, protože jsou zklamáni ze špatných ideologií – „nacismu, komunismu, působení sekt, upalování čarodějnic“… Upalování čarodějnic není žádná ideologie. Taky křesťanství a víra v Boha není žádná ideologie. Upalování čarodějnic není žádný argument proti křesťanství a víře v Boha; a od extremismu nám nepomůže žádná ideologie, protože extremismus, ať už pravicový nebo levicový, ať už fašismus, nacismus nebo marxismus-leninismus, je degenerované náboženství. To, co pomůže, je nedegenerované náboženství. A naše civilizace je křesťanská civilizace, i když si to sama nechce připustit.

Něco podobného mi vadí i na jinak velmi zajímavém rozhovoru s právníkem Janem Kyselou. Pan Kysela má úplnou pravdu, když kritizuje českou ústavu: „V málokteré evropské ústavě jsou podmínky pro rozpuštění sněmovny tak omezené jako u nás. Naše situace je neblahá. Vláda nevystupuje jako politický vůdce parlamentní většiny s tím, že má v ruce trumf v podobě předčasných voleb, takže poslanci, kteří ji nepodporují, si vlastně sami zkrátí své působení ve sněmovně. U nás naopak panuje u poslanců vědomí, že pravděpodobně zůstanou celé čtyři roky... Poslanci jsou ti silní. Je to tak, že sněmovna více vládne, než aby byla prostředkem, přes který vládne vláda.“
Řekl bych, že je to jen jeden aspekt věci, ale velmi podstatný. Pan Kysela zároveň tvrdě kritizuje, když se ústava „opravuje“ ústavními zákony ad hoc, k jednotlivým případům, jenže z politického hlediska je situace bezvýchodná, protože u nás není dostatečná politická vůle shodnout se na něčem jiném.
Návrh obecného ústavního zákona, podle něhož by sněmovna mohla většinou všech zvolených poslanců navrhnout prezidentovi, aby vypsal předčasné volby, má taky problém: námitku ČSSD, že o předčasných volbách by pak mohla příliš snadno rozhodovat momentální parlamentní většina, je třeba brát vážně (navíc by se zbytečně posílila už tak silná role prezidenta, který by sněmovně mohl, ale nemusel vyhovět).
Pan Kysela dále říká (a to souvisí s předchozím odstavcem): „Mohli bychom si připomenout jistý morální étos Václava Havla, ale ten byl právě kritizován kvůli morálnímu kýči. Dostojevskij psal, že v každém člověku je nějaká posvátná jiskra, citlivá struna, je jen otázkou, zda se ji podaří naladit. V Dostojevského románech jsou postavy, které tu šanci dostaly. Ale i takové, které ji promarnily.“ Problém „morálního étosu“ Václava Havla a jeho moralistní kýčovitosti (když už necháme stranou, že se proti té obecné zásadě v konkrétní politice leckdy dost proviňoval, to se stává leckomu, ale bylo by dobré to reflektovat) spočívá v tom, že vytváří jakousi pseudohumanistickou náhražku náboženství. Miluj bližního jako sama sebe, odpouštěj svému bratru, věz, že i nepřítel je bližní, modli se za ty, kteří tě pronásledují, a dřív, než vytkneš bližnímu třísku v jeho oku, zabývej se břevnem v oku vlastním. To už bylo řečeno a není třeba to přeformulovávat a „sekularizovat“. Mánie konstruovat nová a opravená náboženství je česká specialita, stopy najdeme už u Havlíčka, systematicky to provozoval Masaryk. Uznávám dobrou vůli těch lidí (Masaryk věděl, že české ateistické společnosti něco podstatného chybí), ale „lidová tvořivost“ tohoto druhu je diletantismus, který nemůže skončit úspěšně. Je to příliš a zbytečně ambiciózní a na Havlovi je to dobře vidět: když mluví o konkrétních věcech (radar, ruské imperiální ambice), je to takřka dokonalé. Když mluví o pravdě a lásce a globální odpovědnosti, je to naprosto nesnesitelné a falešné.

Podle toho, co dnes píší v Právu, se strana, o níž uvažuje Miroslav Kalousek, má strukturovat tak, že vůdčí postavou by byl Schwarzenberg, Kalousek jakýmsi provozním manažerem, a měla by vytvořit předvolební koalici s ODS (pro volby do PS). To by jí sice zaručilo volitelnost, ale odradilo by to středové voliče, kteří se ODS štítí a neměli by sice nic proti koalici povolební (ostatně, cynicky vzato, by jim to po volbách už nebylo moc platné, kdyby měli). Také by to velmi posílilo konvulze v ODS, kde je pořád hlavně ve vyšších patrech strany spousta lidí, kteří Havla a lidi z jeho okolí zarytě nenávidí. Pokud se Kalouskova „třetí síla“ nepostaví na vlastní nohy, ODS spíš oslabí, než posílí. Věcně vzato: v roce 1997 se mezi dvěma křídly občanského tábora otevřela propast: mohou za to obě strany. S tímto vědomím by snad bylo možné po dvanácti letech přistoupit k jakémusi smíru, motivovanému pragmaticky – jen tyto dvě spojené síly budou mít v budoucnosti šanci konkurovat spojeným komunistům a sociálním demokratům. A pokud sociální demokrati přijdou o levnou možnost vládnout s komunisty v zádech, dokáží se zbavit lidí jako Paroubek nebo Rath, protože nahlédnou, že jim dělají ostudu. Rozumné uspořádání české politické scény by bylo takové, kde by k dosažení parlamentní většiny stačilo, když se spojí dvě ze tří nekomunistických stran (ODS, „Střed“, ČSSD) a žádné přitom nebude stačit spojení s komunisty.



AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama