Co přinesl den (pondělí 20. dubna)

Co přinesl den (pondělí 20. dubna)

Co přinesl den (pondělí 20. dubna)

Kdo je vlastně v opozici? / Domov pro poslance–seniory / Kalousek utřel Paroubka, ale má to mouchu / Hořící dům a teorie „notoriety“ / Od láhve vína ke špionáži / Předvolební mediální sbor / Lidská práva pirátů



Jiří Paroubek se rozhodl – poté, co inicioval vznik Fischerovy vlády (původně si představoval, že by Topolánkova vláda v demisi mohla dokončit předsednictví EU, ale pak v podivuhodné shodě s názory pana prezidenta tento projekt opustil) – s touto vládou nemít ostentativně nic společného, aby mohl do voleb vstoupit coby opozice (opozice to má před volbami vždycky jednodušší). Fischerova vláda není vláda sociálních demokratů, čili sociální demokraté zůstávají v opozici, na rozdíl od ODS, která je – co?

Sociálně demokratická strana je svým sociálním posláním cele posedlá. Hodlá se sociálně zachovat nejen k sociálně slabým a v širším slova smyslu k nám všem, nýbrž dokonce i k vlastním poslancům, kteří už jsou natolik stařičcí, že se neocitnou na stranických kandidátkách. V ústředí ČSSD v Lidovém domě vznikne personální útvar pro vysloužilé poslance (poslance–seniory), a Právo tvrdí, že péči o poslanecké invalidy převezmou krajská hejtmanství (když mohou platit regulační poplatky, proč by nemohla vyplatit např. i sociálně demokratické politické vysloužilce). A protože předseda ČSSD opět zdůraznil, že „média po měsíce nestoudně stranila našim protivníkům“, bylo by možná dobré je po volbách zdanit (a do budoucna všechny, kteří nebudou stranit těm, co si to zaslouží, tj. Paroubkovi) a z vybraných peněz zřídit v nějakém malebném zákoutí domov pro ty bývalé poslance, kterým se neprávem nestranilo.

Ministr Kalousek se v Otázkách Václava Moravce zachoval ukázkově: když předseda ČSSD Paroubek označil jeho kolegu z Topolánkovy vlády Alexandra Vondru za politického diletanta, protestoval, označil to velmi tvrdě za hulvátství a Paroubka ukázkově utřel. Udělal přesně to, co udělat měl. Celá věc má jen jednu malou mouchu – obávám se, že Paroubek má věcně pravdu (vzpomeňme jen hrůzostrašné aféry s Černého Entropou, za niž nese právě Vondra hlavní odpovědnost).

Jiří Franěk píše v Právu v souvislosti s požárem rodinného domku ve Vítkově na Opavsku: „Sporný mi však připadá apel (vlády, –BD–) adresovaný policii a žalobcům. Objasnit, že tento případ žhářství, spojený s pokusem o trojnásobnou vraždu, má rasový podtext. V nemocnici leží dvouletá holčička s těžkými popáleninami bezmála po celém tělíčku. To snad stačí. V takových případech přece na motivu až tolik nesejde, pro pachatele tak zrůdného činu už snad žádné přitěžující okolnosti nepřipadají v úvahu.“ Mně zase sporné připadá to, co píše pan Franěk. Policie (podle Práva) nalezla „na místě skutku“ předměty, které připomínaly, když se složily, lahve a stopy hořlavé látky. Proto se v tuto chvíli jeví jako jedna z pravděpodobných verzí (nikoli jediná) také rasový útok a to, že dům byl zapálen. Samozřejmě jde o mimořádně tragický případ. Samozřejmě se rasový motiv nabízí jako první (několik podobných případů už u nás bylo). Ale „orgány činné v trestním řízení“ by měly nezaujatě a věcně zjistit,co se vlastně stalo. A ne, že na motivu až tolik nesejde. Připomíná mi to teorii „notoriety“ uplatňovanou v padesátých letech (notoricky známé věci, tedy např. to, že když chytne romský dům, jde o žhářství s rasovým podtextem, se nemusí dokazovat). Politici a novináři už předem, než policie něco zjistí, rozněcují vášně a útočí na city veřejnosti. Proč to dělají politici, chápu, přispívá to k jejich „imidži“. Proč to dělají novináři, nevím.

Íránsko-americkou novinářku Roxanu Saberiovou odsoudili v Íránu za špionáž pro USA (původně ji obvinili, že si nezákonně koupila alkohol a neměla platnou novinářskou kartu). Takové náhlé a zásadní posuny v obviněních dobře známe z doby, kdy jsme patřili ke komunistickému Rusku a kdy u nás vládly ruské moresy. Připadá mi to z íránské strany hnusné, zvlášť když se tamní úřady takovým způsobem profilují na pronásledování ženy, neboť dobře vědí, že to na hloupé křižáky a sionisty zabere. Zdá se taky, že si vstřícné gesto prezidenta Obamy vyložili po svém, tak, jak si burani všeobecně vstřícná gesta vykládají: jako projev slabosti. Pro Krista Pána, to bylo tak těžké to předem odhadnout?

Je zajímavé, že i taková náhoda a formalita, jako je podobné příjmení, vede lidi (v tomto případě novináře) k tomu, aby zaujímali podobné politické postoje. Za Hrad lobuje v Lidových novinách (samozřejmě ze zcela ideových důvodů a tím nejušlechtilejším způsobem) Daniel Kaiser. Mladá fronta Dnes přináší na páté stránce článek s výmluvným titulem „ODS k sobě láká příznivce pravdy a lásky“. Autorka se jmenuje Zuzana Kaiserová. Cituji: „Cítili jste se dříve příliš intelektuálně či morálně na výši, než abyste dali svůj hlas straně spjaté s Václavem Klausem? Volili jste proto raději Občanskou demokratickou alianci, Unii svobody nebo Stranu zelených? Pak jste právě vy tím voličem, kterého se ODS chystá zaujmout před podzimními volbami… A v sobotu dostal (Topolánek, –BD–) nečekaný dárek přímo od bývalého prezidenta Václava Havla. Ten v Lidových novinách pochválil právě odstupujícího Topolánka, že ve funkci „vyrostl“, a poradil voličům, aby to „spočítali“ Jiřímu Paroubkovi za to, že nechal vládu padnout uprostřed evropského předsednictví.“ Atd. (Ale nekřivděme paní Kaiserové, ona nakonec všechno zachránila tím, že cituje takového zásadního a vášnivého Klausova kritika, jakým je Bohumil Pečinka.) S napětím očekávám, kdy se nějaký Kaiser nebo Kaiserová objeví ještě v Hospodářských novinách a v Právu, mohl by to být předvolební sbor, před nímž sláva Bambini di Praga úplně vybledne.

Kanadská válečná loď Winnipeg po sedmihodinovém úporném sledování zadržela několik pirátů, kteří se předtím pokusili unést norský tanker. Pak je ale propustila, protože kanadské zákony v rámci politické korektnosti neumožňují zadržovat piráty. Doufám, že jim před propuštěním dali napapat a nabumbat, jinak by vážně porušili jejich lidská práva.




AUTOR JE POLITOLOG



Další články autora najdete v rubrice POLITICKÝ DENÍK (Reflex online)
a na jeho osobních stránkách UDÁLOSTI, politický zápisník Bohumila Doležala