Vídeň má mnoho památek a turistických atrakcí, ale tyhle patří k těm nejpodivnějším i nejméně obvyklým. Jsou to ohromné protiletecké věže z druhé světové války. Betonové monumenty v sousedství secesních domů.
Vídeň má mnoho památek a turistických atrakcí, ale tyhle patří k těm nejpodivnějším i nejméně obvyklým. Jsou to ohromné protiletecké věže z druhé světové války.
Představte si, že jdete tichou vídeňskou ulicí kousek od centra, nedělní odpoledne, nikde nikdo. Najednou se před vámi v sousedství secesních domů vynoří obrovský betonový monument. Strašidelná stavba, o jejímž účelu nebude mít laik tušení. Převyšuje okolní domy a svým „stylem“ se absolutně nehodí do celku města. Obluda, která sem přilétla z jiného prostoru i času. Což je vlastně pravda…
Těchhle věží je ve Vídni celkem šest, na třech místech vždy po dvou. Stavět se začaly v roce 1942, kromě Vídně byly vztyčeny ještě v Berlíně a Hamburku. Celkem byly postaveny na osmi místech. Jde de facto o originální stavby, každá věž je (nebo byla) jiná. Většinou se stavělo tak, že jedno stanoviště tvořily dvě věže: jedna s obdélníkovým půdorysem, trochu „hubenější“, ve které bylo umístěno velitelství. Druhá věž byla masivnější, v některých případech čtvercová, jindy kruhová. Na ní byly umístěny protiletecké kanóny, většinou ráže 105 nebo 128 milimetrů.
Nutnost postavit tyhle věže vyvolal průběh druhé světové války. Spojenci se po vítězství v bitvě o Británii, od které síla německé luftwaffe již jen klesala, po úspěších v severní Africe a hlavně po vylodění v Itálii rozhodli bombardovat velká města třetí říše. Nejen Berlín, ale i Vídeň byla vystavena masovým náletům – a musela jim nějak čelit. Tisíce tun bomb ve více než padesáti silných náletech dopadly v letech 1943–45 na hlavní rakouské město.
Protiletecké věže ovšem plnily nejen vojenskou funkci, ale sloužily jako kryty po obyvatele a nouzové nemocnice. Věže mají opravdu silné zdivo, beton v nich má šířku 2 až 3,5 metrů. Výška věží je okolo padesáti metrů. Ve své době převyšovaly prakticky všechny okolní stavby, obráncům to umožňovalo střílet na všechny strany.
Věže stojí ve Vídni dodnes, neporušeny, v původním stavu. Jedna dvojice (to je ta na fotografiích) je v Arenbergparku, což je vcelku nevelký parčík velikosti smíchovské Santošky. Právě tady působí v konfrontaci s okolní zástavbou opravdu bizarně, jako pěst německé totality na oko rakouského měšťáctví. Stín věží dodnes krouží a leze po okolních domech. Podobně jako najdeme v Česku stále desítky stavebních „pomníků“ komunistického režimu, jsou i tyhle připomínkou hrůzné doby.
Co se stavbami dnes? Z věže v Esterhazyparku například už na konci 50. let vznikl „dům moře“ s tropickou expozicí. O věžích v parku Augarten se zase uvažovalo jako o místu, kde by mohl být zřízen archiv. A ve velké věži v Arenbergparku je prozatím umístěna expozice moderního umění. Na vršek věže lze vyjet výtahem, výhled na Vídeň je impozantní.
Pokud o věžích chcete vědět víc, na Internetu najdete spoustu informací. Některé jsou i v češtině, na vojenských webech (stačí zadat ve vyhledavači heslo Vídeň, letecké věže, protiletecké věže atd.), pokud umíte trochu německy, tak základní informace jsou například na Wikipedii pod heslem „Wiener flaktürme“.
Stejně jako my vlastně nevíme, co se stovkami pohraničních vojenských bunkrů v Sudetech, ani Rakušané po získání samostatnosti v roce 1955 (tedy po odchodu okupačních vojsk) dost dobře nevěděli, jak stavby využít. A je to problém dodnes. Zbourání představuje technicky dosti obtížnou akci, jsou to skutečně bytelné pevnosti. A na druhou stranu mají svoji „dokumentární“ hodnotu. Jsou přesným „památníkem“ vyjadřujícím ducha války.
ANDREJ HALADA, www.navzduchu.cz
Další články z rubriky KOLEM CESTY
