Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera. Do naší republiky vtrhla Neviditelná ruka trhu a s ní (nebo jen s mírným zpožděním) se začali objevovat i její věrozvěsti. Tehdy ještě neměli tak zdobné a bohaté chrámy jako dnes, ale i tak byla jejich slova plamenná a pohledy uhrančivé. Jedním z hlavních témat jejich kázání bylo, že je ponižující kupovat věci do zásoby, když je v obchůdcích právě mají, a ne když je potřebujeme, jak nás to učí Totalita. My, sprostý lid, jsme jejich slova slyšeli a shledali moudrými. I padli jsme před nimi v prach, houfně přecházeli na novou víru, a děkovali kazatelům za jejich poselství. Přišli včas, chce se mi napsat, jak legendární vojska z kronik. Dnes už je u nás Neviditelná ruka etablovaná jako státní náboženství. My, sprostý lid, chodíme do jejích chrámů, které vyrostly na krajích velkých měst, a projevujeme radost. I já, pochopitelně. Ale přesto se musím přiznat, že se mi stala podivuhodná historka.
Chutná mi sardelová pasta, která se - abych nedělal skrytou reklamu - prodává v bílých tubách. Zato pasta prodávaná v modrých mi nechutná vůbec. V poslední době jsem byl smutný, protože z chrámů Neviditelné ruky bílé tuby zmizely, byvše nahrazeny těmi modrými. I stalo se mi jednou, že jsem zabloudil do malého obchůdku, kde jsem - nastojte! - spatřil hned TŘI povědomé bílé tuby! Radostně jsem přiskočil k regálu a hodil si je do košíku. Všechny, pochopitelně. Kdyby jich tam měli deset, vzal bych jich deset. Jako za komunistů. A taky jsem se cítil jako za komunistů. A tak mě napadlo, že totalita je prostě jenom jedna a projevuje se velice podobně - a vůbec nezáleží na tom, jestli ji praktikují soudruzi z Kominterny, nebo pánové z nadnárodních obchodních řetězců.
Smím si přece postěžovat, nebo už zase ne?
