11. duben 2002

Pro všechny řádné občany mám jednu extrémně špatnou zprávu: Od včerejška patřím mezi vás. Ano, je to tak, prošel jsem sítem kontroly a dostal krásnou novou občanku. Sice mě poněkud zmátlo, že si ani na relativně čerstvé (tak šest týdnů staré) fotografii nejsem moc podobný, ale nevadí. To hlavní je, že jsem občan a že už možná konečně dostanu v bance svoje peníze!
Nová občanka se pochopitelně musí oslavit; podařilo se mi přesvědčit kamarády Markétu a Vorla, aby se mnou zašli na jedno. Vorel prohlašoval, že bude pít na žal, protože mu špatně dopadl nějaký obchod, od kterého si dost sliboval. Markéta tvrdila, že nebude pít skoro vůbec, protože ještě musí překládat. Já jsem mlčel a těšil se na boršč -- Vorel mi totiž tvrdil, že ho ve Výletné, kam jsme měli namířeno, jistě budou mít. Vzali jsme psy a vyrazili.
Jestli měli ve Výletné boršč, to nevím, ale s jistotou můžu říct, že měli zavřeno, proto jsme zamířili do blízké čínské restaurace. Čertovi, staršímu a ostřejšímu z obou psů, se tam líbilo tak, že jsme ho nakonec museli připnout na vodítko a přivázat k židli.
Něco malého jsme pojedli, zavzpomínali na jiné veselé historky se psy (například na to, jak jsem posledně malému dalmatinovi Aštarovi udělal zvýrazňovačem elegantní číro), zaplatili a chystali se odejít, když jsme si všimli, že se Aštar u vedlejšího stolu pozvracel a teď se spokojeně krmí tím, co už jednou spolykal. V předtuše maléru jsme zůstali sedět, předstírali, že jsme si ničeho nevšimli, jedli vodní meloun a kiwi a čekali, jestli se Aštarovi podaří zlikvidovat důkaz dřív, než přijdou majitelé a uvidí tu spoušť.
Podařilo se mu to, šikulovi malému. A v tom tkví i dnešní poučení: stane-li se nějaký malér, je nejlepší chvilku počkat, než se zase sám od sebe vyřeší.