nahoru

Pátek 5. dubna 2002

Žofie2. dubna 2005 • 00:13

Před necelým rokem jsem ztratila nebo mi ukradli (ale spíš oboje najednou) mobil a peněženku. Protože jsou mi některé věci docela jedno (spíš mě tehdy mrzelo, že mi zmizela taky taštička s malovátkama :), držím novou občanku v ruce až dnes. Musela jsem na úřadech dokonce lhát, že jsem byla delší dobu v zahraničí a proto mi tak dlouho trvalo, než jsem si ji začala vyběhávat. Za tu dobu jsem ji nepotřebovala ani jednou. Mohla jsem ji ale potřebovat třikrát.

Poprvé jsem jí chtěla zamávat mámě před obličejem, když mi nadávala, že jsem hrozná, že už mám přece věk (!) na to, abych byla rozumná a jako každý normální člověk se o to postarala.

Podruhé to bylo, když jsem jela za Filipem. Nestíhala jsem to na nádraží, a tak jsem ze zoufalství stopla taxíka, co vypadal, že je v poločase rozpadu. Možná proto nás tehdy zastavili policajti. Chtěli vidět řidičovy doklady, pak lékárničku, pak se chystali zkontrolovat světla a .. mně ruply nervy. Každou vteřinou mě svým frajerským přístupem oddalovali od Filipova objetí.
„Sakra, proč zastavujete taxíka, to nemáte nic lepšího na práci? Kvůli vám nestihnu autobus. Jste normální? Do prdele,“ vylétlo mi z úst, čímž jsem si moc nepomohla.
„Slečno, slečno, to chce klid. Nechcete mi třeba zatím ukázat občanku?“ řekl ten mladší. Než mi došlo, že u sebe nic takového nemám, mávnul rukou a pustil nás. Měl štěstí :). Kdyby mi kvůli němu ten autobus ujel, našla bych si ho. Takhle neměl šanci ocenit sílu člověka, který po někom touží.

Potřetí ji chtěl recepční v malém penzionu za Hradcem, kde jsme se s Filipem párkrát schovali před nocí, zimou a vnějším světem. Stačila ta jeho, ale on tam měl na rozdíl ode mě stav n e s v o b o d n ý a tak bylo vše víceméně jasné. Ještě, že ten kluk byl docela frajer. Ani nemrkl. Vlastně mrkl, ale docela hezky.

A tak ji teď držím v ruce a jsem podle mámy aspoň o trochu svéprávnější - když jinak jsem úplně nesvéprávná. No jo, asi bylo na čase. Za týden mi bude 26. Ach jo. A to jsem TAKOVÉ DĚCKO. Prohlížím si ji... Jsem na ní tak otřesná, že bych ji nejraději hned zase někomu prodala. Ale nakonec, on ji stejně zase dlouho nikdo nebude chtít vidět.

Doufám totiž (sakra, proč nenapíšu, že vím?), že penzionkům odzvoňuje. A když, tak že na mě budou čekat u cesty jen jako vzpomínka a příležitost a ne jako jediný možný zbůsob, jak strávit noc propletená s tím, koho tak moc mám.

Žofie


Kurzy měn
25,240
20,400
28,450
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře