Středa 3. dubna 2002

Pročítám si tyhle stránky a kroutím hlavou. To je slušný. Takže když trochu přitvrdím a příště si do "tajného" deníčku napíšu, že mi jeden šílený známý popisoval, v čem tkví vláčnost, fascinovanost a zábavnost ketaminu píchnutého do svalu, mám šanci na problém? Nechce se mi tomu ani věřit. Asi potřebujem nějakého Larryho Flynta.
Tohle byl vůbec docela bizarní den. Ve 3:45 mi přišla smska. Kateřina z práce psala, že omdlela na záchodcích. Když se probudila, ležela dle svých vlastních slov v tratolišti krve a musela na pohotovost.
V práci mi ráno popisovala ubohý stav pražské pohotovosti. Prý tam s ní byla i jedna Švédka, která přišla s buchtou, ze který trčely nějaký špendlíky. Chudák ženská prý byla úplně mimo. Se slovníkem v ruce se snažila sestřičce sdělit, že si buchtu koupila a zřejmě i s nějakým tím špendlíkem snědla.
Tupá sestřička se na ni tupě koukala a pak česky řekla: "Co si máš co píchat špendlíky do buchty?"
Dopoledne volal Michal, že neví, jestli se má nebo nemá rozejít se svým klukem. Jsou spolu tři měsíce a prý ho to začíná unavovat. Prý hlavně ti jeho gayovští kamarádi, že jsou divní. Vždycky mě fascinuje, když Michal mluví o jiných homosexuálech s pohrdáním.
Seděl kdesi na pískovišti, popíjel z placačky vodku a ptal se mě, jestli to náhodou neznamená, že je alkoholik.
Do toho volal Honza, že se konečně rozešel se svou funky zpěvačkou. Chystal se k tomu už tři týdny, ale nějak nemohl sebrat odvahu. Když ho dnes zavedla do jakési kavárny, kde hrála Osudová a do ní mu řekla, že by chtěla, aby jí dal půlku peněz na antikoncepci, chtělo se mu strašně smát a tak to vyklopil. Když mluvil, vznášel se v oblacích.
Mě dnes chytila chvíle volání do rádia na rušné ulici v centru Prahy. Řekla jsem moderátorovi, že budu za dvě minuty ve vchodě mé kamarádky, ať teda ještě počká. Jenže kamarádka nebyla doma, vchod byl zavřený a já měla za 40 vteřin mluvit do rádia o tom, kdo sponzoruje Kylie Minogue a podobný zhovadilosti. Dělám to několikrát denně a silně mě to vyčerpává. Nejde o to mluvení, na to jsem zvyklá:) Jde o tu disciplinovanost. Ta mě zabíjí.
V kritické situaci jsem se zachovala jako Xena. Ostřížím zrakem jsem obhlídla situaci, zhodnotila své šance a nakonec mi došlo, že musím udělat to, co jsem udělala. Vpálila jsem do tichého a prázdného obchodu s kuchyňskýma linkama, kde seděl nějaký kluk a vychrlila na něj, že si potřebuju strašně nutně a hlavně okamžitě zavolat a že k tomu potřebuju maximální klid. Díval se sice jako bych utekla z Bohnic, ale pak pomalu kývnul hlavou, že jako ať si posloužím. Zalezla jsem za jednu obzvlášť vypečenou linku a s lehce flirtovním tónem v hlase jsem to odbyla.
Když jsem odcházela, říkala jsem si, že jsem fakt dobrá ;)