To teda bylo. Obyčejně si nastavuju budík na sedm ráno. Když se ozve elekronická siréna, vymrštím se jako po elektrickém šoku, vypnu to a během pikosekundy přeřídím na osm. O hodinu později se většinou opakuje to samé a dneska jsem šla do extrému. Vstala jsem před desátou s tím, že holt přijdu do práce později, když tu mě náhle osvítil Duch svatý a mně došlo, že je druhého a tudíž mám jít k zubaři. Že budu mít někdy takový radostný pocit z toho, že mám jít navštívit vrtačky, by mě fakt ani ve snu nenapadlo.
Bylo to husté, bylo to nejhustší, ale bylo to a je to historie a už to doufám nikdy nebude. Zubařka na mně ležela skoro tři hodiny! Ale fakt je, že moje nervy a kanálky nebo co se po té minioperaci konečně zklidnily. Uffff.
Nechť žijou růžové lentilky, ale s brufenem v zubech jsem opravdu pochovaná být nechtěla.
Víkend byl plný emocí a nadmíru hezounkých chvilek. Počítám mezi ně i to, že Báře a Radkovi v sobotu odpoledne chutnalo moje (vlastně tátovo) velejednoduché vepřové zalité sýrem a smetanou:) Nejsem žádná hospodyňka, ale jak ráda říkám, samozřejmě jen z nedostatku příležitosti.
Cinzano miluju a cinzano v lesoparku ještě víc. Piknik ve dvou jsme si zopakovali i v neděli. To nám společnost dělala sangria a já měla pořád chuť zpívat si Lou Reedovo Just a perfect day... drink sangria in the park.. Hledali jsme i čtyřlístek, ale došli jsme k závěru, že čtyřlístci vymřeli a lidstvo si toho ani nevšimlo.
Napadá mě, jestli existuje někdo, kdo o existenci čtyřlístku ví a přesto ho v dětství nikdy nehledal.
Myslím, že hledali všichni:)
Někdy v noci jsme si dali s Filipem éčko a později došli k neoddiskutovatelnému závěru, že někdy je to vyloženě třeba :) Psychologové věděli, co dělají, když tím dříve léčili uzavřené pacienty. Řekli jsme si věci, o které bychom se nejspíš normálně ani neotřeli a pokud ano, tak až ve chvíli, kdy by nebyly aktuální a třeba by bylo i pozdě. "No vidíš. A jsme o kus dál," shrnul to Filip.
A to nepočítám, co se dělo, když se nemluvilo:)
Asi koupím dvě tablety našim k výročí svatby:)))
