Mám úchylného šéfa. Včera jsem mu poslala mail: Lado, jdu zitra k zubari - srouby do hlavy a do dvou zubu. Roman tu neni, tak to rikam tobe. Abys vedel. Ze jako proto tu nebudu cast dne. A az prijdu, ze jako nebudu moc mluvit. Mozna s nikym. Tak jako abys teda vedel. Jo?
Mám úchylného šéfa. Včera jsem mu poslala mail: Lado, jdu zitra k zubari - srouby do hlavy a do dvou zubu. Roman tu neni, tak to rikam tobe. Abys vedel. Ze jako proto tu nebudu cast dne. A az prijdu, ze jako nebudu moc mluvit. Mozna s nikym. Tak jako abys teda vedel. Jo? A dneska mi přišlo: Huhly huhly.
Ale pořád lepší, než když jsem za ním šla před půl rokem s tím, že chci zvýšit plat a on se začal smát a ať prý neblbnu a raději mu řeknu, co si myslím o útoku na New York. Jestli si taky myslím, že za vším stojí Američani..
Mám půlku pusy zmraženou a před sebou na stole čerstvou krabičku s brufenem. Tři čtyřstovky mám v sobě a čekám, kdy se odmrazím a hodím do sebe další várku. Případně se otrávím. Děsím se toho, že tu bolest nesnesu. Až budu rodit, umřu. Můj práh bolesti je silně omezen. Proboha, mám vůbec nějaký? U zubaře jsem byla naposledy ve čtrnácti, což bude za měsíc dělat rovných dvanáct let. A nebýt toho, že jsem šla před pár dny do kavárny Lucerna, nešla bych tam zřejmě až do své smrti.
Tehdy se tam přiřítila jedna vlasatá holka a po hodině klábosení nad džbánky vína prohodila, že jí ty zkažený čelisti už fakt lezou na nervy. No.. řekla to trochu jinak. Když jsem zjistila, že je zubařka, zpozorněla jsem a dostala z ní logicky strach. Pak mě ale dostala. Řekla mi, ať si s sebou vezmu svoje oblíbené cédéčko a že si mám dát před návštěvou dva panáky. Tou hudbou si mě naklonila.
Dnes jsem to dokázala. Dokázala jsem překonat svou fóbii ze všeho, co zavání vrtačkou a vyšplhala jsem se až na vrchol toho protivného (i když docela pohodlného) zubařského křesla. Předtím jsem si doma dala becherovku a do tašky hodila Massive Attack. Ale nepotřebovala jsem je, protože moje zubařka má skvělý vkus a už v čekárně jsem cítila, že se to u ní příjemně houpe.
Verdikt? Mé dva ulomené a nahnilé zuby zabraly několik hodin nepříjemného šimrání v mém břichu během dopoledne, dvě hodiny svírání palců přímo tam, dvě hodiny docela příjemného šoku z toho, že jsem to dokázala a zatím ještě ne zcela odhadnutelný počet hodin strávených svíjením se na zemi v ďábelské bolesti blížící se komatu.
A jinak?
O víkendu jsem pro změnu byla za Filipem já. (Budu tomu městu říkat třeba Hradec.) A byl to nádherný výlet a povídání a vyjasnění si věcí příštích. A i když to, co se kolem nás a v nás děje, vypadá na první pohled trochu složitě, je to čiré jako sklo a já nám to závidím. Přestali jsme používat slůvka jako ASI, JESTLI, KDYBY, TŘEBA, MOŽNÁ a tak.
Jdu na Divoký včely, protože jsem je ještě neviděla a přitom Pavla Lišku miluju a tak by byl hřích ho nevidět, že jo.
Třeba mě z toho kina nevynesou:)
