Zdá se, že jsme národ chatařů. Nevím, jestli je to nějaká národní úchylka, nad kterou cizinci kroutí hlavami, nebo jestli je to věc víceméně normální, ale rozhodně je jisté, že se jedná o prakticky nevykořenitelný zvyk. Rozdíl je jen v tom, že mladší generace místo na chatě tráví čas na chatu.
Takový chat je úžasné místo, plní roli globální hospody, kde si můžeme svobodně popovídat nejen se sousedy, ale i s lidmi, které bychom jinak nepotkali. Jak moc člověk ke svému životu takový kontakt potřebuje, obvykle zjistí teprve až se zavře ta "jeho" hospoda nebo když zanikne ten "jeho" chat. Když se zavře hospoda, otevře se místo ní několik nových. Štamgasti je zkoušejí, nervózně přicházejí, poposedávají na nezvyklých židlích, zaplatí a jdou vyzkoušet ještě nějakou další. U chatů je to stejné. Poté, co se odmlčel Cyberspace, obcházejí cyberáci jeden chat za druhým a nikde se jim moc nelíbí. Nakonec se každý někde usadí, to je jasné, ale už budou bohatší o jednu smutnou životní zkušenost. Starej dobrej sajbr se už nikdy nevrátí.
