Dnes se u nás v práci slaví. Jeden z mých šéfů si bere jednu moji kolegyni. Všichni se předhánějí v gratulacích, před objektivem digitální kamery předávají barevné balíčky s mašlemi, květiny, lahve.
Je mi z toho trošku smutno.
Především proto, že si ještě trošku vzpomínám na to, že jsem - a není to tak dávno - také plánoval nějakou svatbu... Ale dost. Už jsme u toho, co jsem chtěl říct hned v jednom z prvních zápisků. Žádné odhalování nitra nebude, alespoň teď ještě ne. Od toho přece máme kamarády z vojny a exmalnželky, kteří (které) nás už viděli v těch nejběžnějších i nejnemožnějších situacích, kteří už nás viděli plakat i smát se, létat s hlavou v oblacích i blinkat. To jsou ti lidé, před kterými se už nemusíme stydět, kterým můžeme odhalit i to, co bychom rádi řekli svým nejdražším, ale ze strachu, že bychom v jejich očích klesli, to nikdy neuděláme. Aspoň u mne to tak funguje.
Kdyby to bylo jinak, možná by mě ty svatby tolik nedojímaly.
