Víkend byl v jistém smyslu rušný, jinak mám ale pocit, že se nic zvláštního nedělo. Byl jsem s kamarády v ZOO, na procházce se psem, v hospodě, na koncertu. A hlavně jsem celou dobu přemítal.
Bohužel o sobě, což je jedno z nejhorších témat, co znám. Tak si to taky užijte:
Už od dětství jsem byl pořád obklopen skvělými lidmi, o skvělých lidech - ve svém oboru nejlepších na světě - jsem četl, viděl je v televizi. Po mém tatínkovi se v Litoměřicích jmenuje ulice. Jaksi automaticky jsem si myslel, že budu taky takový, že budu v něčem nejlepší, že budu olympijský vítěz, že zachráním svět a že když někdo v Americe uslyší moje jméno, posadí se na zadek, pokývá hlavou a uznale řekne "Jo, to je frajer." Nějak mě vůbec nenapadlo, že bych mohl být taky obyčejný člověk. Pořád se snažím udělat něco výjimečného - a pořád mi to nejde. Když dosáhnu nějakého dílčího úspěchu, čekám na tu slavobránu - a když nepřijde, frustrovaný jdu a zkusím něco jiného. Snad nejhorší na tom je, že mě přesto mají lidé rádi, ba jsou i takoví, kteří mne v jistém smyslu obdivují - a já přitom vím, že si to nezasloužím, že nejsem ten pravý. Abych jim to dal najevo, jsem na ně někdy zbytečně zlý...
Jak se má člověk smířit s tím, že hraje přinejlepším druhou ligu? Pokud víte, poraďte mi prosím.
