Ve změti PIN, čísel kont a karet všeho druhu je člověk náchylný k trvalému strachu: ze ztráty paměti (můj PIN je kombinací letopočtů vynálezu penicilínu a bratrovy operace křečové žíly na klinice doktora Schütze) nebo té titěrné plastikové destičky, bez níž člověk nedosáhne na své oblíbené peníze. Čeho se nejvíc bojíš, vždy se stane.
Při žádání o novou kartu mě v bance během „zabezpečené (čili nejdůvěrnější) komunikace“ překvapili způsobem ověřování mé totožnosti. Měl jsem odpovědět na dvě otázky, když správné odpovědi na ně jsem nadiktoval kdysi, při zřizování účtu. Neměl by to být problém.
„Jméno matky za svobodna?“
„Matyášová. Braunová. To druhé jméno je po prvním manželovi.“
Přepážka si vybrala a udělala fajfku.
„Váš oblíbený komik?“
„Menšík.“
Přepážka vzhlédla.
„Ne.“
„Sovák?“
Přepážka pohnula ramenem tak, že klidně mohla zmáčknout nějaké tlačítko. Zazmatkoval jsem. „Já to okamžitě zjistím,“ zamával jsem servilně mobilem, sáhl pro kabát a rychle, abych neslyšel reakci úřednice, jsem prchal halou, na jejíž podlaze klapal každý můj krok, jako bych do ní bušil kladivem. Přepážka se za mnou vyklonila a začala křičet „Chyťte ho!!!“(Vlastně nezačala, ale jako bych ji slyšel.)
„Jak to, že není ta smlouva v žádném šanonu?!“ křičím do telefonu, na jehož druhém konci je má žena. Netradičně mlčí.
V kavárně nehnutě pozoruju prostírání. To není možné, Láďu Menšíka jsem přece vždycky zbožňoval. Ty jeho scénky s Bohdalovou, Světáci, Arabela, historka o hluchoněmém klavíru. Taková prča. Kdo jiný by to mohl být?
Dobře půl hodiny jsem tam seděl. Až pak mi to došlo. Heuréka! Zdánlivě složité případy bývají průhledné jako duch. Má smlouva je z roku 1999, kdy měl premiéru Muž na Měsíci. Mám to!
Vtrhl jsem do banky, hrdě zaklapal po podlaze a zpocený, s těžkým dechem, jsem se zavěsil na přepážku.
„Jim Carrey!“ zařval jsem na ni.
„Ne,“ odtušila. „Kdybyste prve tak spěšně neodešel, řekla bych vám, že kontrolní otázky nejsou jedinou možností ověření. Pokud si nevzpomenete, chtěla jsem vám navrhnout náhradní autorizaci – podle podpisového vzoru, s využitím hesla či klientského čísla.“
Navzdory třesoucí se ruce jsem uspokojivě napodobil originál na podpisovém vzoru, ale má zvědavost byla napjata až k prasknutí.
„Můžete mi prozradit toho komika?“
Přepážka nahlédla do mé smlouvy.
„Miloš Zeman.“
Nezapomenutelných komiků je málo a ti, kteří mají na svůj výstup jen pár let vlády, k nim zjevně nepatří.
STOPTIME MILANA TESAŘE: MŮJ NEJOBLÍBENĚJŠÍ KOMIK – aktuálně v Reflexu č. 17/2008
