Je to už čtrnáct let, co jsem byl na matějské pouti. Nevím, co bych tam dělal. Neumím si představit, že bych tam vlezl na nějakou atrakci, nechal se roztočit, rozhoupat či vystřelit kamsi. A ještě za to platil!
Nechápu, proč to lidé dělají a kde berou ty žaludky. Ostatně jsem byl jednou jedinkrát na řetízkovém kolotoči. A po jízdě jsem zjistil, že jsem si toho voňavého buřta dával zbytečně!
Pro mne byly vrcholným zážitkem labutě. Ale poté, co jsem si přečetl v novinách, že se nějaká labuť utrhla a někoho to zmrzačilo, či snad dokonce zabilo, bych nevlezl ani na labutě. Také jsem byl jednou na ruském kole. Protože jsem majitelem závratě, bylo to jedna z nejhorších desetiminutovek mého života. Bože, jak já si nadával!
Nerad také vzpomínám na návštěvu strašidelného zámku. Prožil jsem tam opravdovou, nefalšovanou hrůzu. Někdo mně tam srazil brýle z nosu a já v naprosté tmě lozil po podlaze, tlapkal rukama po zemi a zoufale hledal okuláry, než mi je někdo rozšlápne.
Ne, nechápu, proč lidé podstupují dobrovolně tyhle adrenalinové atrakce. Vždyť je přeci tolik jiných možností! Už jenom jízda tramvají! Nebo cestovat automobilem přes Letnou! Aktuálně — návštěva finančního úřadu! Procházka Václavským náměstím! Prohlídka u zubaře!
A považte ještě – kamarád mi říkal, že ho návštěva matějské s dvěma dětmi stála skoro dva tisíce korun! Já chápu, že si pan Kočka potřebuje ušetřit na nového bentleye. Ale já potřebuju ušetřit sám sebe.
Autor je šéfredaktorem časopisu Sorry
STOPTIME FEFÍKA: ADRENALIN A JÁ - aktuálně v Reflexu č. 14/2008
