Dejme tomu, že k neštěstí dojde během cirkusového představení. K čemu dojde? Havárii způsobí chvilková nepozornost anebo si akrobat neumyje mýdlem mastné ruce, každopádně svou partnerku neudrží, pustí ji z vysoké hrazdy a do pilin se vpije krev.
Reportéři Novy okamžitě vyrazí za šimpanzem do zoologické zahrady. Bude to logické. Divák přece chce znát na celou věc názor odborníka, jehož chlupatý život je akrobatům tak podobný. Opičák na kameru odpoví plavným skokem z větve na větev, vysoko v korunách stromů.
Evoluci neobalamutíš, řekne tím: to jenom vy lidi se pořád cpete někam, kam nepatříte.
Možná si řeknete, jaká odbornost, opičák tak přece žije. Přesto dostane od Novy honorář – vytrhne produkčnímu z ruky banán.
Jistého erudovaného historika vozívám z vesnice, kde máme chalupy. I on je expert na neštěstí. K čemu došlo? Žádný tuk, a přesto tisíce kluzkých rukou – čtyřicet let tu vládli komunisti. Hodně se o tom teď píše a točí. Za mým pasažérem si sdělovací prostředky zvykly chodit pro rozumy: nikdo o té éře neví tolik co on.
Televize a rozhlas za ním jezdí na místa bitev anebo domů. Rozloží nádobíčko, kamera, zvuk a nahrají si jej. I historik by rád honorář za odborný názor – na rozdíl od opice však nedostane ani banán. „Je to stejné na Vltavě i Nově. Takže je to asi obecný rys,“ hořekuje za jízdy tolik, že mu povolím cigaretu. „Uráží mě, že za tím, co říkám, nikdo nevidí vědomost, práci. Vždyť je to pár slov, volává žoviálně produkční, banalita! A vůbec, pane profesore, vždyť my vám děláme reklamu.“ Kamery odtáhnou a historik degradovaný na vox populi, hlas lidu, zůstane stát před svou obrovskou knihovnou a prohlíží si ruce.
I já si je od volantu prohlížím. Je to pravda. Historik fakt není opice, nemá k listování ve „zprávách o organizovaném násilí“ zvláštně uzpůsobený pazneht, rovněž oplechované pozadí není ve výbavě jeho druhu ani nebyl zrozen s mozkem plným dat a souvislostí mezi stovkami odborných knih.
Kus cesty jedeme Kokořínskem. Divukrásná pasáž. Pan profesor se kochá a ve volných chvílích je u vytržení z toho, jak ovládám všechny ty páčky, táhla a otočná kola, aby auto jelo směrem, kterým chci. Každý umíme něco jiného, chechtám se. Vypráví mi příšerné chvíle z minulosti mé země a já na oplátku frajersky vystrčím loket z okna, volant schválně držím malíčkem a ledabyle svačím. Nabídnu profesorovi ze svého, a tak každý žvýkáme svůj banán.
Vzájemný obdiv je taková pohoda, to byste nevěřili.
STOPTIME MILANA TESAŘE: PROFESOR A JEHO ŘIDIČ - aktuálně v Reflexu č. 13/2008
