Lékaři mému příteli oznámili, že má asi nádor. Za tři dny mu řekli, že ho asi nemá. Mou těhotnou sestru bezdůvodně vystrašila genetička barvitým popisem postižených dětí. Mé tchyni, jež se ptala, zda už jsou k mání výsledky jejích krevních testů, neřekla sestra, že zatím bohužel ne. Řekla: „To ani náhodou, milá paní.“
Už třicet let si doktorka Králová z Nemocnice na kraji města myslí o Přemyslu Rezkovi, jenž chce znát svůj zdravotní stav, že je drzý spratek. Když umřela moje babička, hodil přede mě zřízenec v pohřebním ústavu seznam skladeb v plastikových deskách a prohlásil, že nic jiného zahrát nepůjde.
Strach ze setkání s analfabety empatie, kteří se mají starat o naše tělo, si v sobě neseme od narození až do smrti.
Načež dostala infarkt moje Delina. Na horách, zničehonic; srdce jí selhalo. Spěšně jsem ji naložil do auta (byla ještě teplá), z Lípy jsem to do Prahy zvládl sotva za hodinu. Marnost. Když jí vyňal srdce, musel podnikový lékař konstatovat, že šance na záchranu životních funkcí jsou mizivé. Avšak dal mi ještě jednu naději. Upozornil mě na specializované pracoviště, které sídlí na Slupi, hned vedle patologie a Centra tropických chorob. Delinino srdce mi dal na cestu do igelitového pytlíku.
Nic okázalého, žádné diplomy na zdech, jen pár pracovních stolů a nad nimi skloněni dělní lidé brodící se v kabelech.
Sympatická recepční mi do čekárny nabídla kávu, vodu a časopisy o softwarových vychytávkách. Musela vědět, jak mi je: jako každému, kdo k nim přijde – nic jiného než případy z hrany života a smrti nedělají.
Nebyl jsem schopen soustředit se na čtení. Pořád jsem ji viděl, když mi ji přinesli. Jako teď si pamatuji, jaká to byla tabula rasa, do níž bylo vzrušující vepisovat svou zkušenost, nápady a trpělivě, s nadějí plnit její paměť. Cvak! Stačila jedna vteřina, kolečko se polámalo a tam, na ploše, kde se vedle sebe porovnala poezie s daňovým přiznáním, zela náhle černá díra. Je strašlivé vidět data, své děti, mizet nikoli za horizontem, ale na monitoru, v zrcadle plném tmy.
A pak se objevil muž v plášti, přičapl, snesitelně mi dal ruku na koleno a vyřkl ortel. „Šedesát procent paměti zachráníme. Bude to stát patnáct tisíc bez daně. Budete to chtít provést?“
A bác ho. Ten člověk by vlídný a přesně pochopil, jakou cenu pro mě moje Delina má. Proč to tak nejde vždycky? Přece ohleduplná empatie tiší naši bolest a jasná řeč zahání nejistotu. A je úplně jedno, bojíme-li se v tu chvíli o sebe, své blízké, anebo o hard disk Deliny, notebooku Dell 210, který mám tolik rád.
Mimochodem, tomu dobrému muži jsem zaplatil. Máte-li na ploše uložený seznam dlužníků, fotku syna, jak poprvé kaká, a náčrt úvodní kapitoly románu, z níž si pamatujete jenom to, že hrdina ukryl mrtvou matku pod dříví, vždycky zaplatíte.
STOPTIME MILANA TESAŘE: DELININ INFARKT - aktuálně v Reflexu č. 9/2008
