Uprostřed třetí části prvního kola neposlední předvolby našeho neexistujícího prezidenta mě napadlo schovat se do zoo. Od doby, kdy jsem se svým jihoafrickým manželem jezdívala na safari, se mi tenhle civilizační vynález sice moc nelíbí, ale aspoň tam nebudou mít televizi.
Uprostřed třetí části prvního kola neposlední předvolby našeho neexistujícího prezidenta mě napadlo schovat se do zoo.
Od doby, kdy jsem se svým jihoafrickým manželem jezdívala na safari, se mi tenhle civilizační vynález sice moc nelíbí, ale aspoň tam nebudou mít televizi.
Byl to dobrý nápad. Pražská Troja se probouzela k jaru a mě potěšila i světová rarita, že tam přebalovací pulty pro mimina mají na dámských i – pozor — pánských záchodech.
Od povodní 2002 se toho v zoo změnilo tolik, jako by uběhlo století. Lachtan Gaston, fantasticky tragikomický symbol povodní, má svou sochu i restauraci. Dětská zoo s domácími zvířaty, dětské hřiště, hrnečky s nápisem typu „Tento hrnek moučných červů sním za jednu minutu“ (hrabáč kapský). Šťastně vypadají lední medvědi, sloni, plameňáci a ostatní zvířata ve volných výbězích — ale hlavně návštěvníci a jejich psi. V zoo by mohli vyučovat manažery, jak vypadá moderní péče o zákazníka.
U opic stál vysoký muž s deskami v ruce a dělal si do nich poznámky. Pak se větev, která tam byla na ozdobu, snažil přetočit tak, aby dlouhý hřebík, co z ní vykukoval, nikoho neporanil. Byla sobota jedenáct dopoledne. Byl to Petr Fejk.
„Mami, a tohle by nemohl být náš prezident?“ zeptal se asi pětiletý kluk, když mu maminka ukazovala, kdo je tady ředitel. Maminka vysvětlila, že by nemohl, protože nekandiduje. „A nemohli bysme se sem aspoň přestěhovat?“ zkoušel to znovu.
Bohužel nemohli.
Veronika Bednářová (SAMA MEZI MUŽI): STALO SE V ZOO - aktuálně v Reflexu č. 7/2008
