Včera večer jsem se královsky bavila. V televizi dávali Human traffic. Film, který mi kamarádi už několikrát do nebes vychválili a který jsem vždy úspěšně minula. To teda bylo! Během té hodinky a půl mi přicházely nejrůznější esemesky od známých, co trávili večer stejně jako já. Příjemné a vzrušující. Cítili jsme to stejně. Byl to zásadní film. Myslím, že je nás z mé generace opravdu dost, co snad všechno, co se v něm objevilo, zažili na vlastní kůži. Jako by mi mluvil z duše. Chvílemi jsem se musela chechtat. To se mi nestává často, abych se u obrazovky takhle sama a nahlas řehonila. Jsem celá blažená, že jsem si to osvíceně nahrála. Za pár let to bude sladká vzpomínka na všehochutěmi prošpikované mládí..
Máma dnes odjela s kamarádkami do Anglie. Poslední rok se kvůli tomuhle výletu učí anglicky. V posledním telefonátu se mě ale ptala, jak se řekne JEŠTĚ JEDNOU, a to mi nahnalo strach. Doufám, že ten Londýn přežije ve zdraví.
Já Filipova tátu přežila docela dobře. Nemůžu si pomoct, ale mě to opravdu přišlo obzvlášť zajímavé. Vidět ho. A v něm kousek Filipa. V obou je stejný klid a snad se i podobně smějou. "Co myslíš? Chovala jsem se přirozeně?" byla moje první starost, když odešel. "Byla jsi úžasná. Myslím, že byl nadšený," dostalo se mi odpovědi, ze které jsem se zatetelila.
Tohle slovo miluju. TETELIT se. Jednou se utetelím, ale popsat to nikomu nedokážu.
Honza odjel na čtrnáct dní do Ruska. Včera jsem od něj dostala zprávu. Prý je tam divoká příroda, veliká kosa, všichni se je snaží otrávit alkoholem, holky jsou nadržené a pijou vodku jak dřevorubci. (Jeho slova.)
Před měsícem jsem si koupila v jednom útulném obchodě keramický spící půlměsíc. (ÚTULNÉ je taky pěkné slovo. U Filipa je útulně. A u kakaa. A ještě by se něco našlo..) Má proklatě dlouhé řasy, ten měsíc. (Filip taky a pěkně mě tím štve.) A už měsíc na mě kouká z pohovky, protože jsem nebyla schopná koupit ty správné šroubky do panelu. Teď je mám a nemůžu se dočkat až přijdu domů, uklidím a konečně si ho naproti posteli pověsím. Infantilní? Hmm.. nemyslím. Potřebuju mít v garsonce tichého přítele. A na to, abych si přes celou zeď nakreslila barevnými křídami obrovského panďuláka, co říká "Ahoj, jsem tvůj skřítek otptimista", jsem už fakt stará. Anebo už vím, jak těžké je se ho pak při stěhování zbavit? To spíš :)
