nahoru

Úterý 17. září

Žofie17. září 2002 • 11:32

Je fakt hloupé, když svému miláčkovi vyčítáte, že jeho přátelé jsou večně pod obraz a zhulení jak kanci, takže si s nimi většinou nemáte co říct, a pak ho vezmete na večírek svých kolegů, kde jsou všichni tak rozpaření, že si váš šéf sundá botu a tluče s ní ožralý do taktu o stůl...

Je fakt hloupé, když svému miláčkovi vyčítáte, že jeho přátelé jsou večně pod obraz a zhulení jak kanci, takže si s nimi většinou nemáte co říct, a pak ho vezmete na večírek svých kolegů, kde jsou všichni tak rozpaření, že si váš šéf sundá botu a tluče s ní ožralý do taktu o stůl. Přesně tohle se stalo mé kamarádce a málem se kvůli tomu rozešla. "Tak tohle jsou ti tví kamarádi, které respektuješ? Ti, co se baví na úrovni? Tihle dementi?," nemohl věřit její přítel. Šlo o poslední kapku v jejich maratonu rozporů a nedorozumění. Ale stejně. Bota jako důvod k rozchodu? Myslím, že na tu černou lakýrku jen tak nezapomenou. Alespoň v mých představách nabývá veleobřích rozměrů.

Já se hádek docela bojím. Ale že bych se jim proto kdovíjak útlocitně vyhýbala, to asi ne. Jen mi naskakuje vyrážka vždycky, když si vzpomenu na hádky mých rodičů. Byly jich miliony a protože jsme měli malý byt, téměř všechny jsem, coby malá, nevyhnutelně odchytila. Pravda, někdy jsem měla ucho přilepené ke stěně, že jsem málem spadla z postele. Ale tehdy, když křičeli fakt nahlas a já měla strach, že si třeba ublíží, jsem se zařekla, že tak daleko to se svými partnery nikdy nedotáhnu. A teď jsem v tom. Ve vztahu, kdy ne vždycky a všechno vidíme oba stejně. A já se nestačím divit, jak to vlastně mám.

Já totiž mlčím. Když už jde jednou za rok do tuhého a obyčejná výměna názorů překročí svůj stín, tak se zaseknu a... najednou nefunguju. Mlčím, protože vím, že jinak bych možná řekla něco ostřejšího, mlčím, protože si potřebuju všechno pořádně rozmyslet, mlčím, protože se bojím jak by to mohlo pokračovat, mlčím, protože si připravuju novou (lepší) várku argumentů, mlčím, protože se potřebuju s tou vypjatou situací nějak vyrovnat, mlčím, protože je mi maximálně líto, že si v něčem tak moc nerozumíme a mlčím jednoduše proto, že nemůžu mluvit.

Nejhorší hádka, ta poslední, trvala tři hodiny. Teda nemluvila jsem i dýl, ale tohle mlčení bylo obzvláště tiché a lítostivé. To bych možná raději brala tu botu. Strach z toho, že jednou skončím jako němá, ale nemám. Čím dál častěji si (samozřejmě s hrůzou v očích) uvědomuju, že reaguju jako máma, takže kdoví. Za pár let budu možná pěkně hulákat:)

PS: Ve čtvrtek jsem byla v kině na dokument 11.09. (O světě po..) Jde o jedenáct dokumentů jedenácti režisérů z jedenácti států a musela jsem se potom s Honzou pěkně zhulákat. Tak moc to na mě zapůsobilo. Doporučuju to každému, koho potkám. Mimo jiné jsem si uvědomila, jak nicotné je, se se svou láskou vůbec hádat.

Žofie


Kurzy měn
25,560
21,650
28,690
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře