Ták. To byla pauza. A v ní jsem stihla odjet na dobrodružnou cestu do Rumunska, živá se vrátit, přijít o jednu práci a udělat si řidičák. Trošku se o tom rozepíšu. Jen si dám na uši sluchátka. Pustím si.. Regeneration od Support Lesbiens. Mimochodem, říkala jsem už, že Kryštof Michal mě opravdu bere?
A Ester Kočičková. Některé díly její šílené "feministické show" bych si skoro nahrála na video. Zdá se mi jako zjevení na obrazovce. Čtvrtníček, Vávra a Dušek jsou fajn, ale je dobré vědět, že nekonvenční, osobité a vtipné umí být v TV i ženské.
A Rumunsko? To bylo rozhodně nezapomenutelné. S Filipem jsme si půjčili auto a jeli do Budapešti, kde jsme ho nechali u jedněch známých. Tam jsem se definitivně rozloučila se svými podpatky, šminkami (au) a milovanou muzikou. Zůstal mi jen batoh a nadšení. Ještě že jsem ho měla tolik.
Pak už jsme cestovali jen vlakem, autobusem, po svých a stopem. První zážitek proběhl hned na hranicích. Do vlaku se nám nehrnulo tolik celníků a policistů s vytáhnutými zbraněmi, že jsem se cítila jako v nějakém napínavém filmu. Ten bohužel pokračoval, protože si celý náš vagón vybrali na osobní prohlídku. Měli jsme s sebou dva tripy, které si Filip nalepil na zadní stranu jedněch prášků a tak mě polévalo horko. Mrňavý celník měl před sebou na zdi obrovskou ceduli, na které byly vyfoceny snad všechny druhy drog, přesto, když si prohlížel osudné prášky, nepoznal nic. Prostě nic.
Od té chvíle jsem měla často dojem, že jsem na jiné planetě. Skoro nikdo neuměl anglicky a moje rumunština do kapsy si v ní taky výborně hověla, protože první snahy zapamatovat si nějaká rumunská slovíčka skončily dost bídně. Přesto jsme na cestě potkali pár neskutečně zajímavých a milých osůbek. Nejvíc mi hlavě utkvěl jednonohý chlapík, který nás nechal přespat ve své chalupě a sám šel spát ke kamarádovi, abychom měli soukromí.
Začali jsme v Aradu, což má být rumunské velkoměsto a skončili (přes různé vesničky) v horách Apuseni. Motali jsne se v nich dva dny. Bylo to tam opuštěné a nádherné, ale po setmění téměř strašidelné. Jedna noc pod širákem mi stačila, myslím, na několik let dopředu. Při cestě zpátky jsme narazili na pár cikánských vesnic, které mi vyrazily dech. I na Slovensku jsou k vidění cikáni žijící ve stanech a v malých chýších, kteří chodí přes den na borůvky, na hřiby a na dřevo, které nosí svázané na zádech - ti v Rumunsku byli ale skoro nazí.
Psala jsem si docela pravidelně deník, ale ke konci cesty mi ho někdo v jedné hospodě vzal v nestřeženém okamžiku ze stolu. To si počtou. Byla jsem tak naštvaná, že jsem nebyla schopná v něm pokračovat ani se ho snažit napsat zpětně znova. Co se týče nás dvou, Filip se během těch pár dní několikrát zachoval tak, že mě utvrdil v tom, co stejně vím. Že jsem vedle něj na velice správné adrese.
Když jsem se vrátila, cítila jsem se jako na západě. Žiju v civilizované kultuře, říkala jsem si a užívala si to do té doby, než se mi chtěl na zádech udělat jeden pán v narvané devítce.
Pak přišla druhá vada na kráse. "Proč jsi mi neřekla, že už nebudeš dělat ty telefonáty pro rádio?" spustila na mě Bára v první zprávě na mobilu. To mě zarazilo. O něčem takovém, že bych měla končit, jsem nepřemýšlela. Volám šéfovi a on, že prý se to tak nějak všechno náhle zaonačilo a změnilo a já nebyla na příjmu..., takže mi napsal ESEMESKU! Jo aha, tak to je jiná. (Říkala jsem civilizovaná?)
Na jednu stranu je mi úžasně, protože mě to neustálé telefonování pitomin děsně otravovalo, ale fakt je, že přijdu o osm tisíc. A to je moje osobní tragédie. Musím popřemýšlet o nějaké jiné "brigádě", protože s takovou si ojeté auto nekoupím ani nikdy.
A to teď budu potřebovat, protože testy jsem udělala bez jediné chybičky (ano, jsem šplhounka). JSEM SCHUMACHER, psala jsem minulý čtvrtek na všechny strany. Nejlepší odpověď přišla od táty. GRATULUJI, JSES DOBRA, JSES PO MNE.
