Víkend jsme s Filipem proflámovali v Praze. Není nic nádhernějšího a blahodárnějšího než si po probdělé noci dát doprostřed letiště tác s půlkou vychlazeného melouna, zabodnout do něj dvě polévkové lžíce, nacpat si to šťavnaté sousto do pusy a pak si lehnout na záda...
Víkend jsme s Filipem proflámovali v Praze. Není nic nádhernějšího a blahodárnějšího než si po probdělé noci dát doprostřed letiště tác s půlkou vychlazeného melouna, zabodnout do něj dvě polévkové lžíce, nacpat si to šťavnaté sousto do pusy a pak si lehnout na záda a pomalu jej - za zvuku lenivé Morcheeby - vychutnávat. Ne, není..
V sobotu jsme pozvali na oběd Báru s Radkem a tak mě, ani nevím proč, napadlo, že bych mohla upéct dort. Dort zněl mým uším tak nepatřičně, že mě to totálně nadchlo. Musela jsem kvůli tomu koupit nejen mouku, ale i formu. Pustili jsme se do toho oba. Teda... Filip ležel na posteli a předčítal mi nahlas návod. Po čase ale mou "očividnou neschopnost" nevydržel a přidal se. (A vadil.) Vypadali jsme u toho jako pejsek s kočičkou, ale nakonec se ta čokoládová placka přece jen vyvedla a vypadala... no jako dort. Byl to můj (no tak jo, NÁŠ) první dort v životě a navíc chutnal! Byla jsem nejnadšenější Žofie na světě a radost mi nezkazil ani fakt, že Bára dotáhla asi osm obřích zákusků...
Sedm let jezdím přes Vltavu a sedm let si říkám, že ty pramice dole by nemusely být špatné. Jasně, že je to takové příliš pro turisty, ale stejně. Pod Bářiným mininátlakem jsme se tam v podvečer vydali. Na hoďku to na Žofíně stojí padesát korun a půjčují se až do jedné v noci. Za tmy to stojí o trochu víc, ale zase vám na ně vzadu přidělají malou, dalo by se říct, romantickou petrolejku a vy na každém rohu nevrážíte do jiných plovoucích předmětů. Vlastně jsme tam byli kolem půlnoci sami. Naše drahé polovičky přednášet báseň odmítli (ne, že by nechtěli, ale vlastně nic neuměli) a tak nám atmosféru neopakovatelnosti přinesla aspoň láhev Cinzana nebo co to bylo. Když jsme navíc projížděli kolem Střeleckého ostrova, viděli jsme na plátno letního kina. Škoda, že jsme tam nebyli dneska, to hrajou Human Traffic. Ale Ať žijí duchové taky nebylo špatné. S Dunky žalky a co já jsem Filipa prudila ještě druhý den odpoledne. Sen o tom, že se z táty stal odporný notorik a mámu odvezli v komatu do nemocnice, mě přiměl v neděli zvednout telefon a zavolat našim. Žijete? Tak fajn.
Autoškola se mi blíží do finále. Ještě před čtrnácti dny jsem byla hysterická pokaždé, když jsem měla na křižovatce zahýbat doleva nebo se rozjíždět do kopce, dneska už ale tuším, že se to zvládnout dá. Dokonce si myslím, že jsem fakt dobrá. Starosti mi teď dělají jen ty odpudivé testy. 680 otázek, které se různě točí a odpovědět se na ně dá A,B,C i D, mě pomalu začíná znervózňovat. Zatím jsem si jich stačila přečíst rovnou polovinu. Ne naučit, přečíst! Součástí zkoušek jsou i speciální otázky na téma auto a jeho mechanika, takže se bifluju i to, na jakém principu pracuje spojka a převodovka. Hotová Španělskáááá vesnice. Šampaňské rozhodně nebudu kupovat předem.
V pondělí jsem se byla s Honzou podívat v Roxy na docela pohodové vernisáži Subklutura a abych nebyla ani úplný divadelní diletant, Filip má za úkol dostat nás do Bolkovy manéže a já objednala dva lístky na Caligulu s Langmajerem. Počítám, že bych tím mohla trochu zaplácnout divadelní vacuum, co mám v sobě. Na to, že jsem kdysi dělala přijímačky na DAMU, je to totiž fakt bída.
