Nemůžu se dostat do toho správného tempa. Typické. Ve Slovenském ráji bylo jako v ráji a teď je to peklo. O žebřících, které doprovázely snad každý náš výlet podél nekonečných říček a vodopádů, se mi sice zdálo i v noci, ale jinak to byla jedním slovem nádhera...
. Jeli jsme tam s Filipem půjčeným autem (pozn. je docela fuška najít někoho, kdo by vám ochotně a rád svěřil auto, když jste se před pár týdny nabourali) a ubytování jsme nechali náhodě. Skoro každý den jsme spali v jiném penzionku, skoro každý den jsme se lehce pohádali a vzápětí usmiřovali. Jak říkám, nic výjimečného.
Na rozdíl od minulého víkendu, kdy mě naši vyzvedli v Praze. Máma chtěla večerní procházku, tak ji měla mít. Nevím jak ostatní, ale já se na obligátní trasu Václavák-Staromák-most-Kampa dostávám z 80% jen s mimopražskými návštěvami. Ta rodičovská byla obzvlášť zvídavá. Žofie, co je to tam vzadu? Jak to tak hezky svítí?, ukazuje máma z Karlova mostu kamsi daleko doprava. Nevím, mami. A to za tím? Hmm... nemám potuchu.? Žofie, ty jsi ale hrozná. Proč tu bydlíš, když nic nevíš?? Grrr...
Táta si chtěl zase sednout na zahrádku přímo naproti Orloji. Tati, tady né, tady je to děsně drahý. No a co? No.. proč si sedat tady, když si můžeme sednout někde jinde. Ale mně na tom nezáleží, Žofinko. Já mám chuť na pivo tady a teď. Tak fajn. Když servírka uslyšela, že mluvíme česky, znechuceně se ušklíbla a zapomněla nám donést nápojový lístek. To mě namíchlo. Do toho začala šokovaná máma s tím, že nechce kávu za stovku. A to já tě, tati, nebudu vůbec šetřit.
Poté, co jsme se zbavili neodbytného malíře karikatur, měli číšníci velký problém se spočítáním naší útraty. Nakonec se jim to s vypětím všech sil podařilo a táta mohl vyplácnout za jedno pivo, juice se sodovkou a kávu 370 Kč. Až doma jsem si náhodou všimla, že na lístku, který jsem schválně sbalila, cifry vůbec nesedí. Obrali nás nejmíň o šedesát korun. Hlavně že profitujou.
V sobotu jsme se jeli podívat do westernového městečka kus od Jihlavy. Na pár čtverečních metrech si tam jeden nadšenec postavil dřevěné "město" jako vystřižené z divokého západu. Mezi Saloonem, pekařstvím a lázněmi lítali malí kluci převlečení za kovboje, záchody se tvářily jako dřevěné páchnoucí díry plné much, k jídlu se podávaly ohnivé fazole a v ohradě se povalovali dva znudění bizoni. Atmosféru Sedmi statečných hrubě narušovala jen děvčata v červeném, která na návštěvníky lačných po dobrodružství u mostku vybafovala: Dobrý den, slyšeli jste už o nových tarifech Oskara?
No a pak se to stalo. Naši se chtěli stavit do města, kde žije Filip a on zrovna volal a já mu to řekla a on, že by je docela rád poznal a... to, co se dělo pak, mám už docela rozmazané. Oni se totiž sešli! Teda já na té zahrádce byla taky, ale moc jsem to nevnímala - měla jsem těsně před omdlením. A i když byl táta třeskutě vtipný (Jestli s ní vydržíte ještě rok, dám vám odměnu apod.), skoro (brrrr..) to nebolelo. Teda.. rozhodně míň než moje nohy dnes.
