nahoru

Pátek 25. dubna

Žofie25. dubna 2003 • 01:32

Jednou to muselo přijít - zvonec Žofie. Tak proč ne dnes. Káča mi právě vypráví o jedné úžasné ženě, jejíž koníčkem je čínština a jaderná fyzika, Honza mi volá, že má konečně dredy a Michal si stěžuje, že mu dali sousedi do schránky leták o tom, že homosexualita se rovná zoofílii.



Já mám hlad, čekám na Báru, dodržuju pitný režim, píšu maila mámě, kamarádce, mezitím čmárám to, co mě živí, dál se nebavím s Filipem a to mě žere (a přitom mu nějak nemůžu odpustit, co mi včera řekl), vzpomínám na náš kouzelný víkend v Mikulově, poslouchám ve sluchátkách Moloko a myslím na to, jestli mi bude tohle deníkaření chybět nebo ne.

Začala jsem někdy před rokem a byla to zábava, protože to bylo nové. Chtěla jsem to zkusit ještě na FAMU, kde jsem potřebovala aspoň pět cca dvacetistránkových povídek a tohle byl způsob, jak si k jedné z nich udělat nějaký základ. Pak mi ale došlo, že v mých sedmadvaceti letech se spíše než na FAMU chci do té třicítky strefit s miminem, a že nějaký scénář můžu jednou splichtit sama - i bez školy a dám to do schránky Alici Nellis nebo Gedeonovi, ať si s tím udělají, co chtějí.

Jenže ono to nebylo jen tak. Vůbec jsem nevěděla, jak na to. Mému opravdovém deníku psanému jednou za rok v záchvatu hněvu a šílenství, pokropenému slzama a spoustou rozervaných slov se to podobat nemohlo, to bylo jasné. Rozjímat nad podstatou světa? Svou? V práci? Po obědě? Pchá...

Pak jsem o deníku řekla Filipovi, Báře a mámě (asi jsem se chtěla pochlubit, no) a definitivně jsem si tak zavřela cestu psát o tom, proč a jak mě štve rodina, milenec, či nejlepší přítelkyně. Z tajného deníku se tak postupně stal hlavně zachycovač těch pidihistorek, které mi přišly zaznamenánihodné a přitom bezbolestné, z Žofie pak holka, která se jim jen diví a směje.

Žofie


Kurzy měn
25,390
21,370
28,480
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře