Na předpremiéru Eminemova filmu jsme do Akropole přijeli pozdě. Honza mě měl vyzvednout se svým novým (strášně starým) Mercedesem u metra, ale jako vždy jsem měla pět minut zpoždění.
"Kde jsi?" rozčiloval se."Už běžím." "Máš zelenou tašku v ruce?" "Vůbec ne. Jestli chceš, můžu dělat zatáčky, abys mě líp poznal." A jak jsem si to kličkovala po chodníku, pohlédla jsem do obličeje mé bývalé profesorce z němčiny, kterou jsem neviděla osm let. Bylo velice težké vypadat rozumně.
V Akropoli bylo tak plno, že jsme film okamžitě vzdali. Stát kvůli tomu blonďatému frajerovi hodinu a půl v davu, se mi opravdu nechtělo. Ale z prvních dvou minut a třech uprostřed jsem usoudila, že si na to určitě brzo zajdu.
V baru bylo poloprázdno, tak jsme si s Bárou, Radkem a dalšími udělali docela povedený večírek. Kladný moment byl, když mě oslovili dva stěží osmnáctiletí kluci: "Slečno, nedáte si s námi jointa? A ještě lepší bylo, když jsem si nechala podržet na chvíli od jednoho kluka kelímek. Během deseti sekund ke mně přišla nějaká holka a zeptala se, jestli nemám problém. "Cože?" nechápala jsem. "To je můj kluk," opakovala nenávistně. "To je můj kluk!"
A tak to pokračovalo. Radek s Bárou se do zvuků hip-hopu pohádali, protože ona chce jít k zubaři, co jí doporučil jeden známý, co je shodou náhod něco jako celebrita a Radkovi to přišlo tak hloupé, že se o tom vydrželi bavit skoro půl hodiny. "Nechápu, proč chceš jít k zubaři, co dělal zuby Marii Rottrové!" vykřikoval.
Hanka zatím balila Honzu, který balil barmanku a když ji nesbalil, chtěl jet k Hance, i když byl domluvený, že spí u mě a já kvůli němu uklízela jako blázen. Do toho k nám pořád chodila jakási Sabina, která na počkání ukazovala své nové nalepovací punčochy bez podvazkového pásu. No mazec. Ráno se mi všechno houpalo.
Přesto jsem se šla s Bárou večer kouknout na Anděly a pak na jednu kubánskou party, kde se kolem nás natřásaly bezva břišní tanečnice. Teď jsem mrtvá a plánuju, že až do konce života budu jen ležet a spát. Maximálně si zapnu televizi.
Matt píše téměř každý den, ale návštěvu Prahy úspěšně odsouvá. V Londýně bude dva roky, takže času má poměrně dost, myslím.
Moje zubařka se naštvala a přestala pracovat. Sestřička mi jen suše oznámila, že už nemusím chodit.
Za chvíli jdeme s Filipem za Markem a Monikou, podívat se na to jejich novorozeně. Už jsme mu poslali i fotku, aby se nás moc nelekl. Rozcuchali jsme si vlasy a snažili se tvářit jako ty největší smažky na světě. Ve Photoshopu jsme na tu fotomonáž připsali: Strejda a teta tě vítají do života. Chudák chlapeček. Fotek z války a scének ze Zlaté mříže jsme ho ušetřili. Zatím.
