Napadlo mě to až pár dní po volbě. Dívala jsem se v televizi na toho perfektně se přetvařujícího šedovlasého pána a najednou mě trklo. Ha. Teď můžu až nadosmrti říkat, že mě balil prezident:)
Napadlo mě to až pár dní po volbě. Dívala jsem se v televizi na toho perfektně se přetvařujícího šedovlasého pána a najednou mě trklo. Ha. Teď můžu až nadosmrti říkat, že mě balil prezident.
Bylo mi sladkých osmnáct a moderovala jsem v rádiu, do kterého měl jednoho dne, světe zboř se, přijet samotný tehdejší premiér Václav Klaus. Všichni byli z té informace úplně paf. Měla to být jeho první návštěva v komerčním hudebním rádiu a tak se uklízelo, vysávalo a mně to samozřejmě přišlo strašně legrační, přehnané a trapné. Byla jsem zamilovaná do kytaristy, co se živil hrabáním listí a nějaký politik mě nemohl rozhodit. Klaus měl přijet odpoledne, tedy v čase, kdy jsem vysílala já. Rozhovor s ním si vzal na starost můj nadřízený, takže můj úkol byl celou tu taškařici jen míchat. Těsně před jeho příjezdem se v rádiu objevili v oblecích i lidé, kteří obvykle vysílali v noci o víkendu. Na stolech se válely mísy s chlebíčky, víno, jednohubky - no divadlo. Když politik i s doprovodem a ochrankou dorazil, majitel rádia se mu téměř poklonil. To byl vrchol. Byla jsem "disgusted", za hodinu ale bylo vše úplně jinak.
Klaus se na mě poprvé usmál při představovaní a to samé dělal během následující hodiny v podstatě pořád. V pauzách během písniček se místo soustředění na další otázky zajímal o to, jak se jmenuju, kolik mi je let, co poslouchám za muziku (?), co chci dělat dál v životě, jestli mě baví moje práce, lichotil mému smíchu, hlasu, dokonce očím a na odchodu mi s jistou nadsázkou políbil ruku. Když odjel, donesl někdo do studia květinu, kterou mu dali, že prý ji posílá mně. Tvářila jsem se jen mírně potěšeně, ale fakt je, že jsem z toho byla docela paf. Hrůza, co? Jenže mně přijde, že stejně, jak kdysi věděl, jak na mladou holku, tak dneska ví, jak na celý národ. Mám dojem, že kdyby mohl, líbal by nás všechny i jinam.
Poslední dny se mi chce brečet. Vlastně včera jsem i brečela. Vztekem. Daně. Jsou větší, než jsem čekala a to bolí, jó, to bolí. Štve mě, že coby zaměstnanec s vedlejšími příjmy, si nemůžu odečítat kávovary, vinyly, šaty, telefony, cesťáky a jiný smyšleniny jako polovina národa. Tohle už nikdy nedopustím. Letos si to zařídím tak, že si příští rok odečtu i ponožky.
Jak jsem byla naštvaná, šla jsem do obchodu a tam jsem si za poslední prachy koupila váhu. Jo, váhu. Odůvodnila jsem si to tak, že nejlépe uškudlím na jídle a v tom škudlení mě bude podporovat právě váha, která mi bude připomínat, že škudlím pro krásu. No, nezní to logicky? Nebýt toho, že jsemsi vcera k večeři polila banán grankem smíchaným s mlékem, byla bych tomu bývala i věřila.
