nahoru

Středa 26. února

Žofie26. února 2003 • 06:09

Nesnáším nemocnice, polikliniky, chodby plné dezinfekce, neosobní čekárny plné lazarů a sebe v tom všem. Nesnáším, když mi něco je a zvlášť, když mi je něco, co jsem ještě nikdy neměla. Před vyšetřením žlučníku v mých šestadvaceti jsem se v čekárně brzy ráno cítila dost nepatřičně.

Nesnáším nemocnice, polikliniky, chodby plné dezinfekce, neosobní čekárny plné lazarů a sebe v tom všem. Nesnáším, když mi něco je a zvlášť, když mi je něco, co jsem ještě nikdy neměla. Před vyšetřením žlučníku v mých šestadvaceti jsem se v čekárně brzo ráno cítila dost nepatřičně. Když se nikdo nekoukal, namalovala jsem si rychle oči a pak četla a přemýšlela, co všechno si asi budu muset svléknout. V tu chvíli vyšla sestřička a zahulákala silným nesmlouvavým hlasem čísi jméno a: svlékněte se do kalhotek! Zatmělo se mi před očima. Strašně se před cizími lidmi stydím. Představovala jsem si, jak by se asi doktorka tvářila, kdybych jí sdělila, že si nechám tričko dokud to jen půjde. Myslím, že by mě pěkně zpražila a myslím, že proto se českých doktorů tak bojím. Naštěstí toho po mně tolik nechtěla. Pomazala mi břicho něčím, co mi připomínalo sperma a prohlížela si můj ubohý žlučník rentgenem. "Kolik vám je let?" zeptala se přísně. "Dvacet sedm," přidala jsem si. Zdálo se mi, že to zní lépe. "Máte tu dva kameny jako z čítanky. Nejste vegetariánka?" Tak brzy mají kameny vegetariánky. "To já rozhodně nejsem." Vybavila jsem si pikantní kuřecí prsa, která jsem večeřela. "Vy jich tu máte daleko víc. Vidím další čtyři nebo pět. Já tedy nejsem zastánce operací (OPERACÍ!?!?), myslím, že žlučník nemáme jen tak pro nic za nic, ale počkejte, podívám se ještě na žlučové cesty. Jestli tam něco bude, pošlu vás na ni hned." Nevěřila jsem vlastním uším. Já? Já mám jít na operaci se žlučníkem? Vždyť mi ještě teče mlíko po bradě. Má dušička se scvrkla do velikosti hrozinky a já začala prosit Boha, o jehož existenci mám jinak vážné pochybnosti, aby mé žlučové cosi byly prázdné. "Tak co?" zeptala jsem se po chvilce doktorky. "Myslím, že tam jsou," řekla vědecky a to byl konec.

"Kolik vody denně pijete?" ptala se mě ta malá paní, když mi na upatlané břicho hodila několik ubrousků. (Vybavil se mi milenec Dan Bárta na začátku Výletu). "Málo," řekla jsem vystrašeně a vybavila si dny, kdy jsem si večer vzpomněla, že jsem měla za celý den tak dvě deci vody. "Tak to máte z toho!" "Myslíte?" "Já to vím, slečno. Nepijete, máte ve dvaceti sedmi šest žlučníkových kamenů. V cestách si nejsem úplně jistá, takže vás ještě nechám. Ale vy ode dneška nebudete jíst žádný bůček a budete pít tři a půl litrů tekutin denně. Je vám to jasné?" Ohradila jsem se, že bůček nejím. Strašně mě zpražila. Vykřikovala, co všechno nesmím jíst a dívala se na mě skoro štítivě. Nakonec skončila tím, že nemám jíst vůbec a místo toho pít. Představila jsem si můj milovaný opečený salám s rozteklým eidamem a vajíčkem, představila jsem si smažené žampióny s tatarkou, opečené americké brambory s česnekem polité teplou pepřovou omáčkou, vybavilo se mi vepřové polité smetanou a nivou, vybavila jsem si delikatesní chuť sójové omáčky a do očí se mi vehnala slaná voda. Zavřela jsem za sebou dveře a šla pryč. Na konci chodby jsem se ale otočila. Chtěla jsem té kruté paní říct, co si myslím - že bez tatarky ztrácí můj život smysl.

Žofie


Kurzy měn
25,310
20,600
28,630
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře