Sociální demokraté vládu s Babišem v referendu schválí, odhaduje politolog STANISLAV BALÍK. Usuzuje tak podle výsledků jejich sjezdu, který si zvolil pragmatické politiky, a také z toho, že je Babiš přitlačil ke zdi předčasnými volbami.
Babišovo hnutí a ČSSD s podporou komunistů a Miloše Zemana mají víceméně vládu už dohodnutou. Dokážete — při svých znalostech regionální politiky — odhadnout, zda dohodu schválí i sociální demokraté ve svém referendu.
Na tuto otázku dnes neumí odpovědět asi nikdo včetně vedení ČSSD. Je to i otázka ohledně stavu členské základny – koneckonců právě tak lze vnímat i hodně nízko nastavený práh pro platnost referenda na 25 procent. Kdybyste mě ale přinutila k onomu biblickému „ano, ano – ne, ne“, pak bych řekl, že sociální demokraté dohodu schválí. Odhaduji to třeba z výsledku nedávného sjezdu ČSSD, který volil do čela strany spíš politiky kompromisu a pragmatické.
Navíc Andrej Babiš šikovně přitlačil stranu ke zdi – ve chvíli, kdy z každého výzkumu voličských preferencí vychází zpráva o propadu ČSSD a o tom, že padá k pětiprocentní hranici, prohlašuje premiér v demisi a v očekávání, že bez kladného výsledku v referendu bude chtít předčasné volby. Vezmou si řadoví členové ČSSD na svědomí hrozbu odchodu strany z Poslanecké sněmovny?
Argumentem pro vládní účast ČSSD je, že budou zadržovat nástup autoritativního řízení země, pokud by Babiš sestavil jednobarevnou vládu s podporou KSČM a SPD. Opravdu mají takovou šanci?
Moc tomu nevěřím. Tato interpretace žádoucí úlohy ČSSD vychází ze dvou předpokladů, o nichž ale víme, že nejsou samozřejmé: 1. že Andrej Babiš a jeho ANO budou dodržovat koaliční dohodu a nebudou obcházet svého koaličního partnera různými odlišnými legislativními koalicemi, třeba právě s SPD; 2. že v případě, kdy se to bude dít, bude mít ČSSD sílu z koalice skutečně odejít. Pokud ani jedna z těchto dvou podmínek neplatí, je teze o zadržování nástupu autoritarismu jen zbožným přáním. A to se ani neptám na situaci, proč by měla být garantem zadržování nástupu autoritativního řízení země strana, již v nedávné minulosti řídil Miloš Zeman či Jiří Paroubek.
Nesmíme přitom zapomenout na důležitou skutečnost, že se tato vláda opírá o komunistické hlasy. Není vlastně úplně absurdní čekat od vlády, jíž předsedá Andrej Babiš a která závisí na marxistických nedemokratech, že jejích pět ministrů zabrání nástupu autoritarismu?
Jak se tedy díváte na pojistky slíbené ČSSD? Konkrétně: pokud pět ministrů za ČSSD odejde z vlády, tak premiér podává demisi, a pokud prvoinstančně odsouzený člen vlády neodstoupí v přiměřené době, smlouva přestává platit.
Jde spíše o hru; koaliční smlouva bez ohledu na všechny pojistky a „vychytávky“ platí pouze do té doby, pokud ji chtějí signatáři dodržovat. Můžeme si vzpomenout na rok starou situaci a odvolání Andreje Babiše ze Sobotkovy vlády, což znamenalo explicitní porušení tehdejší koaliční smlouvy – a přesto se nic nestalo, vláda vládla dál na základě původního koaličního půdorysu.
Na druhou stranu, dosud se žádné straně nepovedlo, aby sedmiprocentní volební zisk přetavila v třetinu vlády, včetně tak důležitých ministerstev, jako je vnitro či sociální věci.
Toto srovnávání s minulostí je ošidné, neboť jsme dosud ani jednou neměli právě dvoučlennou koalici – ale buď jednobarevnou, nebo tří-, či dokonce čtyřčlennou. Nicméně exekutivní zisk ČSSD je skutečně silný a zajímavý. Je evidentně plodem její unikátní pozice, do níž se dostala po prvním krachu jednání s ANO, kdy se v mezidobí ukázalo, že Andrej Babiš má evidentně v rukou slabší karty, než se zdálo – že nemá v záloze variantu přímé vládní spolupráce s SPD. Když se nechal takto „nachytat“, uměla to ČSSD přetavit v posílení své pozice.
Ale jak to bude s pozicí ČSSD v očích voličů? Babišovo ANO vysálo právě sociálním demokratům velké množství původních příznivců. Pomůže jim vládní angažmá, anebo je naopak ANO vysaje úplně?
ČSSD vůbec nezávidím její rozhodování, nevím, zda je to plutí mezi Skyllou a Charybdou, nebo výběr mezi popravou mečem a oběšením. Každopádně podíváme-li se na předchozí, Sobotkovu vládu a dnešní Babišovu sebeprezentaci, vidíme, jak dokonale se umí identifikovat s úspěchy a odtáhnout se od neúspěchů. Chce-li se ČSSD právě něčemu podobnému vyhnout, bude muset výrazně přidat (v porovnání s minulým obdobím) s propagací činnosti svých ministrů a jejich úspěchů. Zatím ale úplně nevypadá, že by se v jejím případě po volbách v tomto směru něco změnilo.
Tahle vláda, vznikne-li, bude hodně levicová. Lze od ní čekat nějaké reformy zásadních problémů země – ačkoli se o některých v programu zmiňuje –, jako jsou například důchody, zdravotnictví či školství?
Domnívám se, že ne. Už když si přečteme návrh vládního prohlášení, na němž je paradoxní už to, že je hotový ve chvíli, kdy ještě ani nevíme, zda skutečně Miloš Zeman jmenuje Andreje Babiše premiérem a jak vlastně bude vláda vypadat, vidíme, že se žádné velké změny nechystají. Naopak – třeba z toho, co čteme o důchodech – některé systémové problémy se mohou neuváženým zvyšováním mandatorních výdajů dokonce do budoucna zhoršit.
