nahoru

Kauza metanol: Jak jsou na tom dnes ti, kteří pití jedovaté směsi přežili?

Veronika Bednářová27. dubna 2018 • 13:40
720p360p

Už týden se o obrovské kriminální kauze z roku 2012 mluví v Česku znovu: díky dvoudílnému filmu Metanol režisérky Terezy Kopáčové, jehož první část byla odvysílána 22. dubna. Alkohol vyrobený ze směsi etanolu a jedovatého metanolu zabil 50 a vážně poškodil zdraví 130 lidí.

Lenka Szántó, autorka námětu a spoluscenáristka projektu Metanol, strávila s případem, který mohl zničit až 158 000 lidí, téměř tři roky. O dnešní situaci říká: „Obětí, které přežily, je v tuto chvíli asi 130. Kromě slepoty se u nich objevují různé symptomy, například třasy rukou a nohou, horší pohyblivost, někdy poškození vnitřních orgánů. Někteří z nich se zlepšují, někteří zhoršují. Myslím, že také existuje tým lékařů, který jejich zdravotní stav průběžně zkoumá, abychom o průběhu otravy metanolem věděli více.“

Více si přečtěte i v rozhovoru Veroniky Bednářové s Lenkou Szántó, který vyšel v novém čísle tištěného Reflexu. Vzhledem k nedělnímu vysílání druhého, závěrečného dílu Metanolu (29. dubna na ČT 1), přinášíme rozhovor i zde na webu.


Recenzi na první díl filmu Metanol si přečtěte zde >>>


Kdy jste si řekla: „Tohle musím napsat?“

Ve chvíli, kdy jsem se náhodně setkala s jedním ze státních zástupců. Vyprávěl mi, že do případu byli zapleteni dva prodejci, kteří věděli, že mají na skladě alkohol, jenž zabíjí; mrtvé už přitom viděli i v televizi. A přesto chtěli do Teska poslat další várku. „To nemůže být pravda,“ řekla jsem si a v tu chvíli mě chytil takový ten novinářský hlad.

Vznikla tak dvoudílná zpráva o naší zemi, kde Češi, kteří si chtějí vydělat, zabíjejí pančovaným alkoholem jiné Čechy, kteří chtějí ušetřit. Jací tedy jsme?

Hodně pijeme. Chceme hodně peněz. A zároveň je nám líto dát deset korun navíc. Šetříme: „Tohle mi stačí, pro mě je to dobré dost...“ Ve druhém díle se postava Ivety, jíž pančovaný alkohol během jednoho večera zabil oba rodiče, hádá s vyšetřovatelem Zapletalem, který jí říká: „Co takhle nechlastat?“ Ona mu sice odpovídá něco jiného, ale já bych mu asi řekla: „To je, pane vyšetřovateli, alternativa, která neexistuje.“

Pachatelé i vyšetřovatelé jsou ve vašem příběhu reální. Co však rodiny obětí a oběti?

Vyložená fabulace není ve scénáři žádná. Hlavní příběh mladé Ivety s malým dítětem je pravda, jen s pár změněnými drobnostmi. Žena, jež nám byla pro postavu předlohou, se v hrdince asi pozná, použili jsme její reálné věty. Není ale nutné, aby to věděli i její sousedé nebo spolužáci jejích dětí; nechceme se pást na cizím neštěstí. Příběhy pozůstalých jsem všechny načetla, s mnoha mluvila a – pak jsme je změnili.

Hlavní roli hrají v Metanolu právě obyčejní lidé s normálními sny o lepším životě, čemuž odpovídá „nehvězdné“ obsazení. Byl to váš záměr?

Ten do přesné režijní explikace uvedla režisérka Tereza Kopáčová: chtěla točit autenticky, ne s hvězdami, ale o lidech a pro lidi. Když castovala herce, hodně dala i na to, jak vypadaly jejich reálné předobrazy. Například herec Vasil Fridrich je velmi podobný svému reálnému předobrazu, kapitánovi české policie. Minulý týden po projekci ve Zlíně ostatně kolegové panu kapitánovi gratulovali, jak pěkně si zahrál.

Havířovsko, Prostějovsko, Zlínsko... Po prvním díle si divák říká, jestli v Česku nepijeme až moc.

V některých oblastech lidi skutečně celý den postávají kolem stánků s alkoholem a méně než půlka z nich jsou havíři, kteří se vracejí z noční směny. Zbytek jsou lidé, kteří tam stojí celý den. Morava obecně je region, kde se pije pořád – alkohol místo pozdravu, místo rozloučení, místo podání ruky, pije se na smutek i na radost. Přesto si myslím, že pití máme jakž takž pod kontrolou, ale peníze pod kontrolou nemáme. Řešíme neustále, kdo kolik vydělává; jediným kritériem úspěchu je, kdo jich má víc.

Třeba ten hlavní pachatel Fulín, co dostane doživotí, nechce vlastně nic jiného než dostavět svým dvěma dětem na zahradě bazén...

Ano, jeho reálný předobraz byl hodně rodinný typ, nic jiného než rodina ho nezajímalo. Zdá se mi, že my Češi lásku k dětem projevujeme tím, že pro ně hromadíme majetek. V Izraeli, kde už pět let žiju, jsou děti taky národní poklad, ale je to proto, aby se měli Izraelci dobře jako národ. Aby měli vojáky, kteří ho uchrání, dělníky, kteří ho postaví, intelektuály, kteří ho rozvinou. V Česku si každý spíš hraje na vlastním písečku. Děláme to sice pro děti, ale ne už pro děti ­sousedů.

Těžko tohle měnit, když nežijeme v ohrožení.

Jasně, máme se zatím v podstatě nejlíp na světě, i ve srovnání se západními zeměmi nebo USA. Školství je tu ještě slušné, zdravotnictví vynikající, služby fungují. Ve srovnání s jinými zeměmi se mají dobře i chudší Češi. Jen si to neuvědomujeme. Takže těžko nám říkat, že nemáme myslet jenom na sebe a na peníze. S kým jiným bojovat než se sousedem, když nás kromě vlastního, subjektivního nedostatku nikdo z vnějšku neohrožuje?

V červnu se po pěti letech vracíte z Izraele domů, co budete dělat?

Metanolová kauza je neuvěřitelně rozsáhlá a téma „Morava a líh“ by vydalo na nekonečný seriál. Takže je možné, že se k němu budu pracovně vracet.

Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 17/2018.

Reflex 17/2018Reflex 17/2018

Veronika Bednářová




Kurzy měn
25,850
22,000
28,910
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější