nahoru

Z Národního divadla mě vyhodili, protože jsem Židovka, říká herečka a dabérka Aťka Janoušková

Jakub Horváth, KAT22. března 2018 • 10:30
1080p720p360p
Aťka Janoušková: Rozhovor o životě, herectví i jejím jméně
• video: 
Martin Bartkovský

Herečka, zpěvačka a dabérka Aťka Janoušková oslavila 16. března 88. narozeniny. Včelka Mája by bez jejího hlasu nebyla Včelkou Májou, večerníčky o Broučcích nebo Včelích medvídcích by bez přispění velké malé hvězdy českého dabingu jistě nebyly tak oblíbené. Málokdo ví, že jí rodiče odvlekli do koncentračních táborů, že ji jako Židovku vyhodili z Národního a že jí hormonální léčba nízkého růstu působila potíže – pokud jde o střevíce. O tom všem vypravuje v Reflexu č. 12, který vyšel právě dnes.

Jako třináctiletá jste začala zkoušet svou první roli pro Národní divadlo, musela jste ho však z hodiny na hodinu opustit...

Těsně předtím, než jsem měla začít zkoušet roli Barborky v činoherní inscenaci Zuzana Vojířová, přišlo na ředitelství anonymní udání. Někdo se pohoršoval nad tím, že jako dcera Židovky hraju na naší první scéně. Následovala okamžitá výpověď. V létě 1943 pak přišli gestapáci pro moji maminku, já jsem tou dobou naštěstí byla na prázdninách u naší bývalé hospodyně v Přibyslavi. Když uviděli náš nádherný byt ve Vodičkově ulici, řekli si mezi sebou „beide“, berem oba dva, a zatkli i tatínka, ač k židovské minoritě nepatřil. Deportovali je do koncentračních táborů.

Poznamenala vás ta krajně negativní životní zkušenost?

I když jsem vnímala drama oněch časů, stále jsem věřila, že všechno dobře dopadne a že se rodiče z koncentráku vrátí. V březnu 1945 ale dostali tetička se strýčkem zprávu, že tatínek zemřel. Zatajili mi to, jenže já je slyšela, jak o tom v noci mluví. Neřekla jsem jim, že to vím. O mamince jsme dlouhou dobu nic nevěděli.V ten čas jsem začala nabývat přesvědčení, že jsem sirotek. Jednou odpoledne na konci května jsem cvičila u tetičky na piano. Ve vedlejším bytě, který byl prázdný, si Rusové udělali štáb. Když mě uslyšeli hrát, přišli do mého pokoje a poslouchali. Najednou se objevila tetička se slovy: „Pojď se podívat, kdo přišel!“ Šla jsem ke dveřím a tam stála máma – přežila pochod smrti z Ravensbrücku až do Prahy. Její sytě černé vlasy byly úplně bílé.

V té době už byl zcela zřejmý váš atypicky malý vzrůst. Kdy jste prvně podstoupila léčbu a s jakými výsledky?

První injekční léčbu jsem absolvovala už v pěti letech, vyrostla jsem ovšem maximálně o centimetr. Další léčení přišlo až po válce, u zakladatele české endokrinologie profesora Josefa Charváta. Ten mi aplikoval injekčně testosteron, protože jsem trpěla nedostatkem růstového hormonu, jenž byl v testosteronu obsažen. S úsměvem říkával: ,,Sůvičko, ty fousy musíme ohlídat!“ Sice je ohlídal, ale výsledek byl opět nanejvýš čtyři centimetry plus. Nechala jsem si ušít krásné lodičky na míru, ale nemohla je nosit, protože mně o půl centimetru vyrostla noha. Začala jsem tedy na snahu lékařů rezignovat a definitivně mě v tom utvrdil můj blízký přítel a kolega z Divadla E. F. Buriana Jaroslav Vágner: „Vykašli se na to! Zařiď si život podle toho, jaká jsi. Normálů je na světě mraky, ale solitérů, těch je málo!“

Byl pro vás, viděno s odstupem času, tento handicap v profesi herečky a zpěvačky v něčem výhodou?

Ani bych neřekla. Musela jsem se smířit s tím, že žádné Desdemony hrát nikdy nebudu a všechny figury budou víceméně jednostrunné. Jediná výhoda spočívala v tom, že si mě publikum snáze zapamatovalo.

Celý rozhovor si přečtěte v Reflexu č. 12, který vyšel právě dnes. 

Reflex 12/2018

Jakub Horváth, KAT




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,820
22,120
28,950
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější