Muži ho prý příliš v lásce nemají. Jednak – prozaicky – proto, že jejich ženy ano. Hlavně si jej ale pamatují jako kovboje, jenž „znesvětil“ westernový žánr, když si v něm dovolil hrát homosexuála. Ano, i takové výtky si Jake Gyllenhaal (36) vyslechl, když před dvanácti lety natočil dnes už legendární Zkrocenou horu. Od té doby si vydobyl pozici jednoho z nejobsazovanějších hollywoodských herců.
„Pár lidí mě tehdy varovalo, že si rolí Jacka Twista zničím kariéru. Takhle ale herec nesmí uvažovat. Nikdy!“ říká člověk proslulý svou až školometskou seriózností a důsledností. Pověsti ostatně dostál i při svých rozhovorech ve Švýcarsku: rozvážně třídil a cizeloval myšlenky a na konci se nezapomněl ujistit, že byl správně pochopen. Dokonce se, vědom si své podmračené soustředěnosti, novinářům omlouval: „Už nějaký čas si říkám, že bych se měl brát méně vážně.“
Jsme na festivalu v Curychu, kde má za pár hodin převzít cenu za umělecký přínos. Sýčci, mu prorokovali pád, se evidentně přepočítali. Po čtvrtstoletí v branži patří Gyllenhaal k předním hollywoodským hvězdám. Byť ne úplně tradičním – stal se z něj totiž expert na podivíny.
Vezměme například jeho Slídila aneb přitažlivě slizké zosobnění bulvárního zpravodajství z roku 2014; pro mnohé je dodnes záhadou, že za ně nedostal Oscara. Stejně jako za Lokiho, detektiva, respektive spíše jeho nervně empatickou antitezi z brilantního thrilleru Denise Villeneuva Zmizení (2013). Fascinující výkon podal i ve dvojroli vdovce a všeho schopného mstitele ve vysilujícím dramatu Toma Forda Noční zvířata (2016).
Part, jejž označuje za největší výzvu kariéry – ještě větší než líbání Heathe Ledgera ve Zkrocené hoře –, ovšem přišel až teď, v biografickém snímku o Jeffu Baumanovi Stronger. Zdá se to jako paradox, vždyť co může být snazšího než ztvárnit amerického národního hrdinu. Muže, jehož svědectví přispělo k dopadení strůjců útoku na bostonský maratón, však status ikony (a utržené nohy) dostal na samé dno a právě jeho běsy zaujaly Gyllenhaala víc než jeho zásluhy. Ostatně za to, že se ode dna odrazil zpět, vděčí Bauman v mnohém právě šestatřicetiletému herci. Ten jej nepokrytě obdivuje. „Všichni se mě dokolečka ptají, kdy už si střihnu nějakého superhrdinu. Myslím, že jsem si ho právě zahrál!“
Proč vlastně Amerika tolik potřebuje hrdiny? Nebo je to jen zdání a potřebujeme je všichni?
Nenuťte mě mluvit za všechny národy světa, jakkoli bych je rád poznal – včetně Čechů, mimochodem. Odpovím jen jako Američan – Jake. A budu muset chvíli přemýšlet – ono je totiž otázkou, jak hrdinství vůbec správně definovat. Jsem si například jist, že Jeff se za hrdinu nepovažuje. Řekl by, že hrdiny jsou ti, kdo mu zachránili život. Přitom když film viděl spolu se mnou v Torontu, celý sál vstal jemu na počest. Jestli je někdo skutečným hrdinou, pak on. Na druhou stranu každý z nás stejně jako Jeff prožívá své malé bitvy – často tiché, beze svědků, a tedy i bez potlesku. Jsme hrdiny o to míň? Jeffův příběh dává lidem naději, že mohou přežít nepřežitelné, a je jedno, jak tomu budeme říkat.
Co jste o Jeffu Baumanovi věděl, než jste začali točit?
Asi to co vy: znal jsem ho jen z fotky, která zaplavila média. Jeden čas byla opravdu všude: muže, jenž si přidržuje zbytky nohou, vyvážejí na vozíku z vřavy po útoku. Tehdy to pro mě byla pouze informace, hrozivá, ale jedna z mnoha, jak už to v dnešním, turbulentním světě bývá. Sledoval jsem ten příběh zpovzdáli a až zpětně jsem docenil, jak ohromné možnosti má film, když se na rozdíl od médií může vnořit do specifik lidské duše. Nezůstávat jenom na povrchu. Čímž média nijak nehaním, je logické, že mají jiný záběr.
Prý jste se s Baumanem vysloveně spřátelili.
Stal se z něj jeden z mých nejbližších lidí. Má učitelka herectví, bohužel už zemřela, mi často vštěpovala rčení, že terč přitahuje šípy. Věřím na to dosud – ať jde o život, nebo o role. Když jsem viděl tu fotku, nenapadlo by mě, že se kdy naše osudy protnou, a přesto jsem v hloubi duše přesvědčen, že mě k tomu podvědomě něco posouvalo. Jsem tak vděčný, že mi Jeff vstoupil do života, ta zkušenost mě totiž hodně změnila.
V jakém smyslu?
Myslím teď mnohem pozitivněji. Ne že bych zavíral oči před bolestí nebo složitostí světa, naopak, to ona ho dělá úžasným. Jen jsem ubral na cynismu.
Považujete se za cynika?
Naše absurdní profese nutí herce brát se zbytečně vážně, a než jsem potkal Jeffa, měl jsem k tomu sklony i já. Obrátilo se to, až když jsem viděl, jak dokáže řešit s humorem prakticky cokoli, dokonce i momenty, kdy se bojí nebo bojuje. Sledoval jsem, jak ve svém stavu všechno zvládá, jak umí přes ukrutnou bolest vstát, jít, a ještě se při tom usmívat, došlo mi, kolik síly v sobě musí nosit. Od té doby se snažím o totéž.
Co vás sblížilo nejvíc?
Jeff nejdřív příliš nemluvil. On není zrovna sdílný, což platí pro Bostoňany obecně. Zprvu jsem se tak o něm dozvídal hlavně z vyprávění rodiny, přátel, doktorů, zkrátka všech, kdo mu po úrazu pomáhali. Ostatně proč by se měl o traumatech bavit s nějakým panákem z Hollywoodu. Jedno z našich prvních setkání vypadalo tak, že si sundal nohy a ukazoval mi, jak fungují a jak s nimi chodí. Byla to spíš sledovací mise, pozoroval jsem jeho chování, gesta, specifiku pohybů. Trvalo pár měsíců, než se otevřel. Naštěstí právě dlouhou a zevrubnou přípravu ke studiu rolí vysloveně potřebuji. Možná i proto mám blíž k divadlu a produkci než k filmu.
Celý rozhovor s Jakem Gyllenhaalem si přečtěte v tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 26. října.
