nahoru

Výtvarník Jiří Votruba: Tahle země mi pod nohama ujíždí na Východ

Kateřina Kadlecová8. září 2017 • 16:30
Výtvarník Jiří Votruba: Tahle země mi pod nohama ujíždí na Východ
foto: Petr Zykmund

Milovník klasické hudby, konzumní kultury, Japonska a komiksových motivů Jiří Votruba (70) vystavuje ve videogalerii Nové scény pražského Národního divadla. Výstava nese název Male/Female. Rozhovor se známým malířem, grafikem a ilustrátorem si přečtěte v aktuálním tištěném Reflexu číslo 36, tady na webu se podívejte na fotogalerii a na bonusové otázky a odpovědi.

Vaše obrazy mají moc rádi v Japonsku. Proč tomu tak je? 

Komiks, jmenovitě manga, má v Japonsku velmi silnou pozici; mně se ta estetika líbí a nechávám se jí inspirovat. Maluju japonské prodavače módy pro teenagery a obklopuju je japonskými komiksovými figurkami, ve svých ilustracích často používám komiksové bubliny. Sám ale komiksy nečtu, spíš si je prohlížím a obdivuju jejich vizualitu. Japonci dokážou prakticky všechno vyjádřit pomocí komiksových obrázků nebo nesmírně roztomilých, úhledných symbolů. Dokonce i varování. Rád si v drogeriích vychutnávám pohled na jejich krabičky od léků, kde jsou návody a pokyny k užívání vyjádřené komiksovou sekvencí.

Jako kdysi za komunismu u nás na krabičce dětské pasty Tutti Frutti! A jak jste se do Japonska dostal poprvé?

Úplnou náhodou. Před nějakými patnácti lety jeden Japonec koupil v Praze nebo ve Vídni můj pohled s kresleným Mozartem. Zalíbil se mu. Zašel s ním tedy doma v Japonsku do firmy Kadžimoto, co ve velkém dělá hudební produkci. Zrovna připravovali velký hudební festival v Tokiu, La Folle Journée au Japon, a jejich manažer se pro ten obrázek nadchl: „Přesně tohle potřebujeme, takovýhle způsob vyjádření!“ Takže jsem začal dělat kompletní vizuální koncept pro obrovský festival, na který se z celého světa sjíždí přes půl milionu diváků. Maluju pro ně program, plakáty, všechno, a každoročně tam jezdím. Dokonce mě jednou pozvali na Nový rok a oblékli jako Mozarta – o půlnoci jsem zahajoval mozartovský rok a dirigoval filharmonii, Malou noční hudbu. Až po strašně dlouhé minutě mě vystřídal profesionální dirigent.

Proč v Japonsku nežijete?

Věřte mi, že kdybych byl mladší, uvažoval bych o tom. Tahle země mi pod nohama ujíždí na Východ, což se mi vůbec nelíbí. Navíc bych to měl jako umělec reflektovat, zostřeně cítit, varovat… Vezměte si, kolik lidí, kteří chtějí žít skutečně svobodný život, dodnes odchází – vždyť Česko je už léta setrvale postiženo emigrací. Ale jsem tu už moc zakořeněný. Možná na rok, jednou… Maloval bych skoro jistě stejně, ale určitě jiné věci. Když někdo celý život maluje stejnou věc, nemůže to být upřímné, to pak jde jen o řemeslo.

V čem tkví inspirace, jakou vám země vycházejícího slunce skýtá?

Moc se mi líbí tokijská čtvrť Roppongi, velmi živý kus města, centrum plné kulturních akcí a institucí, fascinujících muzeí s dokonalým designem a ambiciózní architekturou. Vřele doporučuju podívat se tu třeba na muzeum 21_21 Design Sight, navržené architektem jménem Tadao Ando ve spolupráci s veřejností nesmírně milovaným a celosvětově proslulým návrhářem Isseym Miyakem. Rozlehlá betonová budova doslova vrůstá do země na kraji parku, má zajímavou sešikmenou kovovou střechu a je celá prosklená, takže se to nejdůležitější může odehrávat vlastně v suterénu. Nebo běžte do ropponžské Mori Tower, to je víc než padesátipatrový mrakodrap s rozlehlou podstavou, který v předposledním patře skrývá cizinci velmi oblíbené, úchvatné muzeum se světovými výstavami. Ale i kdybyste všechny expozice minuli, budete uchváceni – každý obchod, každá výloha v Tokiu je tak dokonale propracovaná, estetická, sladěná, nápaditá… A ti lidé, vždy uctiví, upravení, precizní. Tady by se Západ měl inspirovat. Oni jsou tak dokonalí, že v té zemi neexistuje spropitné: nikdo se nechce obohatit na ničí úkor. A poslední věc – v Japonsku je přes veškerou přelidněnost velkoměst naprosté bezpečí. Nemusíte být nijak nervózní, když někde něco zapomenete, protože oni vám to přinesou nebo schovají do vašeho příchodu.

Na čem momentálně pracujete, pokud jde o knižní ilustrace?

Snad už teď v září vyjde u Albatrosu knížka Rusalka, součást série, z níž už vyšla Prodaná nevěsta. Tu jsem jako dítě miloval, brával mě na ni můj veselej tatínek. A další knížka? Můj dlouhodobý sen je představit dětem globalizaci, což udělám prostřednictvím příznačného příběhu banánu. Ten se narodí na plantáži v krásném prostředí Karibiku, pod modrým nebem, po kterém se proletují kolibříci. Těší se na nádherný život, jak zežloutne spolu se svými bratry v trsu – jenže pak idylka skončí. Celá jeho rodina spolu s ním spadne do nějaké bedny, někdo je totiž utrhne. V přístavu milý banán naloží na transatlantickou loď, v Hamburku ho přendají na kamion a dovezou do supermarketu, kde se svět opět probarví a rozzáří. Maminka ho odsud odnese svým dětem, jednomu ho dá nazítří jako svačinu. Jenže kluci s banánem blbnou a pak ho vyhodí do koše, kde zhnědne. Najde ho paní uklízečka, odnese ho do zoologické zahrady a on si tam hraje s opicemi… Vidíte, že globalizace může mít šťastnej konec.

Rozhovor s Jiřím Votrubou najdete v tištěném Reflexu č. 36, který vyšel ve čtvrtek 7. září.

Reflex 36/2017





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,440
21,290
28,380
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře