Nový francouzský prezident Macron se krátce po nástupu do funkce opřel do zemí Visegrádské čtyřky. Chce je trestat za nerespektování kvót na přerozdělování migrantů a také jim chce omezit možnosti ve Francii pracovat. Proti takovému omezování už dlouho bojuje europoslankyně Martina Dlabajová (ANO), které jsme položili pět otázek.
Jde jednak o pokuty u řidičů kamionů, kteří nemají francouzskou minimální mzdu, a také o směrnici o vysílání pracovníků, kdy například česká stavební firma získá ve Francii či kdekoliv v EU zakázku a podle nové podoby směrnice by měla svým zaměstnancům, které do Francie vyšle, platit ne minimální, ale rovnou obvyklou mzdu, jakou pobírají místní. To zní sice hezky, ale ve skutečnosti jde jen o to, omezit konkurenceschopnost firem z východu, což Macron a spol. ani moc nezastírají.
Vychází Macronova politika a politika dalších západních politiků, kteří prosazují novou podobu směrnice o vysílání pracovníků a zákony vyžadující po vyslaných pracovnících místní minimální mzdu, z nějakého vnitřního přesvědčení, nebo jde čistě o populismus a sbírání domácích bodů?
Není pochyb o tom, že v případě prezidenta Macrona se jedná o sbírání domácích bodů, a to na úkor zemí střední a východní Evropy. Přestože je oslavován jako proevropský politik, je to národní politika a zájmy Francouzů, o které mu jde nejvíce. Aneb všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější.
Na druhou stranu se není čemu divit. Francouzský trh práce a místní zákony potřebují zásadní reformu, čehož je v zemi, kde jakýkoliv pokus o změnu skončí dlouhými měsíci stávky, poměrně těžké dosáhnout. Právě proto Macron prosazuje zájmy odborů na evropské úrovni a na jeho populistické útoky na východ Evropy mu doma slyší. Francie se i nadále potýká s vysokou nezaměstnaností a citlivé téma vyslaných pracovníků mu logicky pomůže v jeho další popularitě. Jeho počínání je ovšem nešťastným krokem nejen pro nás, ale i pro celou Evropu. A u politika, od kterého jsme tolik očekávali, mne to mrzí o to víc. Ochoty obětovat část svých zájmů pro prosperitu vnitřního trhu se od něj rozhodně nedočkáme.
Kromě vývoje Macronovy domácí politiky bude teď pro Českou republiku klíčový výsledek voleb v Německu. Po brexitu nám totiž začne chybět vyvážení západoevropského tandemu, které sehrávala Velká Británie, a bude to právě Německo, které určí rozdělení moci v západní Evropě.
Dělí se v tomto ohledu západní politici? Je někdo ostře proti takovému nabourávání společného trhu?
Ano, dělí a naštěstí i na straně západních politiků existují výjimky. Podařilo se nám navázat velmi dobrou spolupráci s politiky švédské středopravice i dalšími kolegy z Německa, Rakouska a nedávno překvapivě i z Velké Británie, kde téma levné pracovní síly silně rezonovalo v rámci referenda. Jedná se o politiky, kteří skutečně věří v ekonomické hodnoty EU a jsou proti jakémukoliv podkopávání toho, čeho Evropa z hlediska volného pohybu osob, zboží a služeb v posledních desetiletích dosáhla. Chápou, že pouze Evropa, která není ochranářská, může zůstat konkurenceschopná.
Jaké jsou teoreticky odvetné možnosti České republiky?
Několikrát se prokázalo, že oplácet stejnou mincí příliš dobře nefunguje. A myslím si, že ani v tomto případě bychom se neměli snižovat k odvetným bojům. Proti ochranářským opatřením přeci nemůžeme bojovat jejich zaváděním. Tudy cesta nevede. Tyto země se jen snaží bojovat se svou vlastní nekonkurenceschopností svalováním svých problémů na naše pracovníky. Neuvědomují si už ale, že k vyřešení problémů by měly prvně začít u sebe a reformovat své ekonomiky. Macron káže vodu a pije víno. Je s podivem, že Francouzům rozdílné úrovně ekonomik a mezd nevadily při zakládání firem ve státech střední a východní Evropy za účelem snížení mzdových a dalších nákladů. Je pak tedy otázka, kdo si z EU vlastně dělá supermarket a pobírá jen ty výhody, které se mu hodí. Česká republika se ale určitě návrhům, které nejsou v souladu s naším národním zájmem, bránit musí. Musíme se ale vydat cestou silné argumentace, podložené tvrdými daty a příklady. Komunikovat s našimi protějšky nejen v rámci institucí EU ale mezi nejvyššími představiteli států. Důležitá byla také schůzka Macrona s představiteli V4, která mohla být ideální příležitostí pro prezentaci našich argumentů a postojů.
Samozřejmě Macron na tomto tématu ochrany trhu postavil svou volební kampaň a nebude chtít zklamat své voliče. Je to tedy otázka vyjednávání a rozhodně to bude běh na dlouhou trať.
Proti stavění takových bariér na evropském trhu už nějakou dobu bojujete. Jak se váš pohled za tu dobu změnil? Daří se vysvětlovat, nebo naopak nastává trend ochranářství uvnitř EU?
Během svého působení v Evropském parlamentu jsem zažila nespočet jednání o jednotném trhu. Mám mnoho pozitivních zkušeností, kdy jsem dostala možnost svým kolegům vysvětlit náš pohled a argumenty, a velmi často díky tomu pochopili, proč se některým opatřením tolik bráníme a byli ochotni jednat o kompromisech. To samé ale platí také obráceně – nemůžete jen prosazovat své argumenty, ale důležité je naslouchat, pochopit druhou stranu a podle toho jednat. Mnoho rozhodnutí bývá založeno na emocích, které nezohledňují kontext celé situace, nereflektují skutečná data, zkušenosti a dopady. Právě taková rozhodnutí bohužel nyní přispívají k protekcionismu a nabourávání volného pohybu služeb.
Měla by ČR nějak změnit postoj vůči kvótám, či pozměnit svou azylovou politiku? Pomohla by nám změna rétoriky?
Otázka kvót a azylové politiky je další příklad nedostatečné komunikace mezi státy. Každý mluví o své pravdě, ale chybí dialog. Debata ohledně kvót je od počátku značně emocionální a takto založená rozhodnutí nemohou být přínosná ani udržitelná. V dnešní době již sice existuje široký konsensus na tom, že přijímání uprchlíků na základě kvót zkrátka nefunguje, zároveň je ale všem jasné, že bez zapojení všech států Unie, ať už jde o podporu administrativní, policejní či finanční, se neobejdeme.
Domnívám se, že změna rétoriky České republiky a diplomatické komunikace směrem navenek je nevyhnutelná. Pokud pořád mluvíme o snaze posouvat se na „západ“ a chceme opravdu být jeho součástí, tak musíme jednat konstruktivně. Namísto silných prohlášení o absolutním zamítnutí přijatých rozhodnutí jsme se měli zachovat více racionálně, otevřeně diskutovat o změně nefunkčních migračních kvót, obzvláště v době, kdy se vedou široké diskuze o podobě budoucího finančního rámce, a hlavně projevit náš zájem na nalezení společného řešení.
