nahoru

Hudba Gustava Mahlera je vždycky svátek, řekl Jiří Bělohlávek před lety Reflexu

Kateřina Kadlecová1. června 2017 • 12:25
Hudba Gustava Mahlera je vždycky svátek, řekl Jiří Bělohlávek před lety Reflexu
foto: Profimedia.cz

V noci na čtvrtek zemřel ve věku 71 let věhlasný dirigent Jiří Bělohlávek. Ve světě klasické hudby se prosadil precizností, kvalitou i důrazem na interpretace českých skladatelů. V roce 2012 převzal jako šéfdirigent Českou filharmonii, kterou přivedl na důležitá světová pódia. Ještě letos v lednu podepsal novou šestiletou smlouvu, v té době už ale bojoval s vážnou nemocí. V roce 2009, kdy působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru BBC, poskytl Reflexu rozhovor, který opět přinášíme.

Přes konvičku mátového čaje se s Jiřím Bělohlávkem díváme z oken pražské kavárny Slavia na opršelé, šedivé Národní divadlo. To světový dirigent, působící dnes u BBC Symphony Orchestra a hostující v nejlepších hudebních tělesech celého světa, koncem října a v listopadu rooku 2009 rozzářil Hrami o Marii Bohuslava Martinů.

Hry o Marii, cyklus čtyř jednoaktových oper o lásce mateřské, lásce k Bohu i lásce pozemské, už jste kdysi ve scénické podobě provedl – s Janáčkovou operou v Brně roku 1990.

Inscenace v Národním divadle je mým již třetím setkáním s Hrami o Marii. Poprvé jsem je provedl v roce 1983, když jsme s Pražskými symfoniky, smíšeným sborem Českého rozhlasu a sólisty Národního divadla dostali od Supraphonu zakázku na pořízení zvukového záznamu této opery.

Přiznáváte, že dnešní Hry o Marii dirigujete jinak než v třiaosmdesátém. Jak se za ty necelé tři dekády změnil český posluchač vážné hudby?

Zcela jistě se změnil. Ale proměny posluchače nemají na proměňování mého pohledu na skladby přímý vliv. Vztah umělec a text nebo zde hudebník a hudební skladba je velmi osobní, intimní záležitost, daná všeobecnými dispozicemi kumštýře – jeho vzděláním, rozhledem, životními zkušenostmi, snad i momentální životní situací...

A posluchač nemá právo do toho vztahu vstoupit?

Posluchač tam samozřejmě vstupuje, ale až ex post. Ačkoliv smyslem našeho konání je předání výsledného uměleckého tvaru divákovi, v procesu jeho vznikácovníky, ní nehraje posluchač žádnou roli. Publikum ovšem při dirigování intenzívně vnímám; dává mi zpětnou vazbu. Atmosféra v sále je velmi silným indikátorem situace a je s podivem, jak rozdílná reakce může nastat. Jeden večer je obecenstvo nažhavené a velmi spontánně reagující, o dva dny později máte publikum chladnější, které reaguje na úplně jiné věci než to předchozí. Nejde jen o potlesk a nepotlesk, ale i o míru pozornosti – cítím to, jako bych měl v zádech senzor nebo radar.

Lze říci, že se publika liší podle národnostního složení většiny posluchačů?

Všechny ty pokusy o kategorizování posluchačů mi připadají trochu spekulativní. Ano, český posluchač se třeba od britského asi liší; je to dáno temperamentem, mírou zkušenosti, obecnou situací. Jenže v hledišti Národního divadla nemáte jenom Čechy a v Covent Garden nesedí pouze Britové – je to vždycky směs. Pražské publikum vnímám jako posluchače snad trochu konzervativní, ale vděčné, schopné se nadchnout.

Novináři a často i sami umělci se snaží typizovat nejen publika, ale i orchestry. Londýnský BBC Symphony Orchestra, který už osm let dirigujete, tři roky jako šéfdirigent, má pověst velmi náročného, svébytného tělesa.

Hudebníci BBC Symphony Orchestra (BBC je největší provozovatel audiovizuálních médií na světě; spravuje osm národních televizních kanálů, deset rozhlasových stanic a čtyřicet lokálních; pozn. K. K.) jsou individuálně skvělí a velmi nároční jak sami na sebe, tak i na své spolupratedy sólisty a dirigenty. Nemohou jinak, protože množství práce a rychlost, s níž jsou povinni se svých úkolů zmocnit, jsou nebývalé.

Měníte svá působiště v průběhu roku, hostujete a pracujete paralelně na několika projektech: třeba v Praze budete v roce 2010 koncertovat s PKF, ČF i Pražskými symfoniky. Jak vypadá váš diář?

Mám program nalinkovaný na tři roky dopředu. Na jednu stranu je velmi příjemné, když vím, že mě čekají krásné projekty, ale někdy z toho mám až úzkost – vědět přesně, kde bych měl být třeba 27. ledna 2013. Zbývá mi velmi málo prostoru k improvizaci, k uskutečnění momentálního nápadu, a já mám přitom spontánní rozhodnutí tak rád. Naučil jsem se, že čas odpočinku je stejně důležitý jako čas aktivní práce. Svoji dovolenou si musím velmi přesně plánovat – to je čas, ze kterého se vždycky nejsnáze ukrajuje... Ve volném čase hudbu úmyslně neposlouchám, dopřávám svým uším ticho. Snažím se také zahradničit, chodit po horách.

Tak jako by každá mladá herečka chtěla být Julií, existuje kus, který by chtěl dirigovat každý dirigent?

Ta touha se lety proměňuje. Mladí dirigenti toužívají po velkých, efektních kusech, jako jsou třeba Musorgského Kartinky, Ravelovo Bolero, Stravinského Svěcení jara nebo Straussova Alpská symfonie. Já jsem se hodně brzy orientoval na hudbu Gustava Mahlera a jeho skladbami se trvale zabývám. Vždycky je to veliký úkol a ohromný svátek.

Mimochodem, jací jsou současní mladí čeští dirigenti?

Teď zrovna nastupuje velmi slibná generace, která by mohla výrazně ovlivnit naši hudební scénu. Je to Jakub Hrůša, nyní můj nástupce v Pražské komorní filharmonii, Tomáš Netopil se stal novým šéfdirigentem orchestru Národního divadla, tamtéž působí i Zbyněk Müller, který je zároveň šéfdirigentem Státní filharmonie v Košicích. Tomáše Hanuse, jenž úspěšně hostuje v Mnichovské opeře i v Opeře Bastille v Paříži, si ke své škodě nedokázali udržet v Janáčkově opeře v Brně. Věřím pevně, že tito mladí umělci mohou vyprodukovat kvalitativní skok, dostanou-li se na vedoucí posty v českých orchestrech.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,010
22,110
28,470
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře