Teolog Oto Mádr: Na shledanou v nebi | Reflex.cz
nahoru

Teolog Oto Mádr: Na shledanou v nebi

HANA BENEŠOVÁ10. března 2011 • 00:15
Snímek Oty Mádra z policejní sledovačky
Snímek Oty Mádra z policejní sledovačky
• foto: 
ABS / Z knihy Praha objektivem tajné policie

„Někdy stačí jedna věta. Pokud jde z hloubky, může druhým otevřít velký prostor,“ řekl mi při našem posledním setkání morální teolog Oto Mádr. Rozhovor zůstal nedokončen. Oto Mádr před jeho dokončením zemřel. Kanovník vyšehradské kapituly slovy neplýtval. Považoval za samozřejmost, že celý život věrně a statečně sloužil Bohu. Z toho patnáct let v komunistickém kriminále.

Fialové tulipány. Nic lepšího mě nenapadlo, když jsem přemýšlela, co Otovi Mádrovi přinést. Květiny snad neurazí ani člověka, jenž je pověstný svou přísnou askezí a i obyčejnou večeři považuje za ztrátu cenného času, stačí přece sklenice vody, případně kostka cukru. Před domem v ulici Marie Cibulkové, kde bydlel, jsem ještě pro jistotu překontrolovala baterky v diktafonu a zazvonila.

Lidé, kteří překročí devadesátku, obvykle rádi vzpomínají na své dětství, pamatují si, co četli za knížky, s čím si hráli. Váženým profesorům svítí oči, když popisují, co našli pod stromečkem, jak hltali dobrodružné knížky. Můžu však s takovými dotazy obtěžovat morálního teologa? „To víte, že si vzpomínám, co jsem jako kluk na obecné škole četl. Nejvíc na mě zapůsobily texty o pronásledování křesťanů. To byla výzva! Obstál bych i já?“

Oto Mádr hovořil stručně: „Nemusíme dělat víc, než můžeme. Musíme ale docílit svého maxima v čemkoliv dobrém. Svého maxima.“ Kdybych se zapomněla zeptat na Řád T. G. Masaryka, který mu byl propůjčen, nic by se nestalo. „Zajímá mě služba, ne sláva,“ opakoval.

Tulipány asketického kněze kupodivu potěšily. Přinesu mu je znovu. Na pohřeb.

Když jste v padesátém roce působil mezi studenty, upozorňoval jste je, že jim za účast v katolickém studentském hnutí hrozí zatčení, vězení nebo i smrt. Jak na to reagovali?

Jeden medik mě usadil: „S tím, co nám říkáte, počítáme. Mluvme o něčem podstatném.“ Později, to už jsem byl ve vězení, jsem se dozvěděl, že byl také zatčen a choval se velice statečně. Musím říci, že jsem ty mladé lidi obdivoval. Riskovali, že je vyhodí z fakulty, půjdou k lopatě nebo je zavřou, že to tragicky poznamená jejich rodiny … My kněží jsme to oproti nim měli snazší.

Někteří lidé z kléru ale kličkovali.

To mě zklamalo. Těžko říci, proč selhali. Snad ze strachu zvolili na rozcestí ukazatel „neriskovat“.

Páter Josef Zvěřina říkal, že strach a lež jsou nejlepší spojenci všech diktatur.

Obava o sebe a svou budoucnost totalitní moci nahrává. Ale nechci a ani nemůžu nikoho odsuzovat. Ten, kdo měl rodinné závazky, musel mít velikou odvahu, aby se postavil na stranu pravdy. Já to měl jednoduché.

Proč byla podle vás církev pro komunismus tolik nebezpečná?

Církev reprezentovala jiné hodnoty – úctu k člověku, pravdě, svobodě. Potřebovali se nás také zbavit, abychom nerušili rozvoj ateismu.

Měsíc před svým zatčením jste napsal „Slovo o této době“. Vlastně jste ve svém textu předával věřícím papežův vzkaz: Ať jsou stateční a věrní.

Prorocká slova: „Ať jsou stateční a věrní, bude to krásná stránka dějin“ mi papež Pius XII. svěřil v září čtyřicet devět, před mým návratem do vlasti. Dokončil jsem studia na Gregoriánské univerzitě a čeští bohoslovci poslali do Prahy dotaz, zda bych neměl zůstat v exilu. Arcibiskup Beran s tím souhlasil, ale jeho dopis nepřišel včas. Tak jsem se vrátil domů s papežovým poselstvím, že se má proti zlu bojovat pravdou a věrností. To je krásné.

Kdyby Beranův dopis, že máte zůstat v Římě, přišel včas, byl byste v bezpečí.

To se však nestalo, já se vrátil a taky to k něčemu bylo, ne? Myslet na svůj prospěch by bylo sobecké. Sobectví není žádný životní program.

Soudní přelíčení začalo 11. června 1952 v brněnské hale sokolského stadiónu. Vy jste byl před auditoriem patnácti set diváků vyslýchán jako první.

Prokurátor byl útočný a ironický. Snažil jsem se odpovídat věcně, s nadhledem, a hlavně svobodně. Podráždilo ho to. Oba jsme dobře věděli, že nejsem žádný lump a darebák. Divákům justičního představení mohlo dojít, že se odehrává zápas o pravdu.

Usvědčující materiály proti vám se připravovaly dlouho před vaším zatčením.

To mě nijak neudivuje. Kroužili kolem nás, šlo jen o to, kdy přijde řada na mě. Zatkli mě 1. června 1951.

Prokurátor Čížek si stěžoval, že důkazy proti vám nejsou dostačující. Přesto bylo několik dní před zahájením procesu rozhodnuto, že dostanete za špionáž a velezradu doživotní trest.

Byl jsem připraven zemřít. Říkat si: „Jenom ne do kriminálu,“ to je plánování zrady. Když sloužím Bohu, nebudu přemýšlet, jestli se mi něco líbí, nebo ne. Beru všechno! Jestli mě pověsí, budu viset. Nést dějiny, nenechat se jimi převálcovat byla naše povinnost. Někdo je bojovník, jiný jen přihrává. Záleží na povaze.

S vaší skupinou Mádr a spol. byla souzena také profesorka Růžena Vacková, která se v únoru 1948 jako jediná z pedagogů Univerzity Karlovy zúčastnila pochodu vysokoškoláků na Hrad.

Předstoupila před tribunál s úsměvem na tváři. S úsměvem! Paní profesorka byla obdivuhodná. Z jejího chování naprosto jasně vyzařovalo, že ji nedokázali zlomit. Vystupovala důstojně stejně jako spoluobviněná matka představená Bohumila Langerová. Když matce Bohumile předčítali, z čeho všeho je obviněna, prohodila, že se cítí být až příliš polichocena tím, co jí připisují za činy.

Duchovní i v žaláři sloužili mše, zpovídali, a přestože byli od ostatních vězňů většinou izolováni, udíleli křest.

To nebyl problém. Voda tekla i v kriminále.

Jak jste se chovali k bachařům?

V kontaktu s dozorci vynikali především ti z nás, kdož – obrazně řečeno – uměli v okovech jít jako svobodní. Na primitivní bachaře to sice žádný dojem neudělalo, ale na ty ostatní to působilo výchovně.

Oba vaši rodiče zemřeli, když jste byl zavřený. Nebývalo zvykem, aby se odsouzení mohli se svými blízkými naposled rozloučit.

Ne, s tím jsem opravdu nemohl počítat. Stávalo se to jen ve výjimečných případech. Například Jan Zahradníček se pohřbu svých dvou dcer směl zúčastnit.

S katolickým básníkem Janem Zahradníčkem jste se prý potkali při loupání brambor.

Moc jsme se neznali. Jeho verše se mladí spoluvězni učili nazpaměť. Zahradníček zdůrazňoval, že člověk musí být oproštěn od nenávisti. Nepociťovat nenávist je nutná součást duchovní výbavy. Milovat bližního, odpouštět, to je cesta.

Dokázal jste odpustit těm, kteří vás dostali do vězení?

Jistě. Samo sebou. Když pochopíte, že ti lidé byli ideově zatíženi, není ani co odpouštět.

Lidem, kteří mají pocit, že se ničím neprovinili, tudíž se ze svých činů nekají, se přece snadno neodpouští.

Odpuštění vinu nezakrývá.

Když se v šedesátém roce chystala první amnestie, kněz Felix Davídek z vězení vzkázal vrchnosti: „Nic od vás nečekám, nic od vás nechci, kdykoliv jsem ochoten jít i na smrt.“

Řekl bych, že by se pod jeho slova mohla podepsat většina z nás.

Ani jednou jste si v kriminále neřekl: „Pane Bože, proč tohle musím snášet?“

Díkybohu ne.

Bylo v tom nehostinném prostředí místo pro smích?

No ovšem! Například Felix Davídek měl výtečný smysl pro humor. Dokázali jsme se smát navzdory všemu. Naučili jsme se doufat, že to přežijeme. Ale kdyby ne, tak co. Nebe je otevřené i z kriminálu.

V komunistickém vězení jste strávil patnáct let. To je strašně dlouhá doba.

Vám se to zdá dlouho?

V lidském životě ano. Věřil jste, že se dostanete na svobodu?

Samozřejmě. Celou dobu ve vězení jsem se připravoval na svobodu. Každý den.

Pamatujete si na okamžik, kdy vás propustili?

Šel jsem alejí z Valdic do Jičína. Těšil jsem se na práci a děkoval Pánu Bohu. I za ten kriminál.

Za kriminál se dá upřímně poděkovat?

Jo, jo. V kriminále člověk dostává velké duchovní dary.

Čím jste byl v žaláři obdarován?

Třeba já byl odmala spíš samotář, až ve vězení jsem se naučil žít v těsném společenství lidí. Věznění mi také dalo pokoru.

Pokorně snášet příkoří, hlad, nedostatek spánku, pobyty na samotce, to chce hodně síly.

V takových chvílích se oddělí pocity a realita. Na samotce jsem si vybavoval pasáže z Písma, vnímal jsem Boží přítomnost. Můj postoj byl jasný: „Tebe, Bože, nezradím.“ Jednal jsem podle svého svědomí. Co je podle vás svědomí? Místo setkání s Bohem.

Hodně lidí ukotvení v Bohu nehledá, a stejně je pro ně jejich svědomí indikátor správného směru.

Jistěže. To je v pořádku.

Po svém propuštění jste úzce spolupracoval s biskupem a později kardinálem Tomáškem, který měl obtížnou pozici. Na jedné straně udržoval kontakty s vámi a Josefem Zvěřinou a na druhé straně musel vycházet i s kněžími, kteří si s režimem zadali.

On nás rád viděl. Neměl to lehké. Považovali jsme za svou povinnost mu pomáhat. Vděčně přijal, když jsem mu nabídl, že mu pomůžu psát texty. Tomášek byl pokorný služebník Páně. Já se stal starcovou holí.

Byl jste nablízku také lidem kolem Charty. Nijak vám nevadilo, že pod ni připojili svůj podpis i bývalí komunisté?

Jako křesťan mám cit pro konvertity. Někdo najde svou cestu až po určitém tápání. Charta měla význam. Bylo důležité nemlčet.

Jak jste prožíval svatořečení Anežky České v listopadu 1989?

Nechtějte ode mne slyšet velká slova. Výhoda duchovního je, že odkládá všelijaké nálepky a parády. To osvobozuje.

Tomáškovo poselství Všemu lidu Československa z 21. listopadu 1989 jste psal také vy.

No jo. Tomášek byl tak laskav a můj návrh přijal. Nezměnil ani čárku.

Zažil jste ve svém životě něco, co by se dalo označit za zázrak?

Tuto otázku jsem ještě nedostal. Nečekám na zázraky. Mám rád úkoly. Být v Božích službách, každý den se rozhodovat pro dobro a na výzvy, jež přicházejí, odpovídat buď ano, nebo ne, to je pro mě zásadní. Vždy jsem zpravidla dělal, do čeho se jiným nechtělo. Obtížné úkoly přicházely samy. Nevybíral jsem si je. Když si člověk moc vybírá, hraje si na Pána Boha, jenomže my jsme jeho služebníci. On nám připravuje situace, které máme přijmout.

Před lety jste byl za svou práci oceněn Řádem TGM.

Aha, to je možné, už si nevzpomínám, kdy to bylo. V roce devadesát sedm.

Máte vyznamenání pečlivě schované?

Asi je tamhle ve skříni.

Čím se zabývá morální teolog?

Základní otázka je, co je dobro a proč mě zavazuje. Denně volíme dobré proti špatnému.

Chodí za vámi hodně přátel?

Ani ne. Na rozdíl od Josefa Zvěřiny, jenž byl plný života, jsem suchar. Uzavřený jedináček. Navíc jsem byl churavé, neduživé dítě, studia jsem taky promarodil, moje vysvěcení se kvůli tomu odkládalo. To člověka nějak poznamená.

Nejste na sebe moc příkrý?

To nevím.

Kdyby vám někdo řekl, že jste jeho vzor, potěšilo by vás to?

Ani snad ne. Člověk nesmí být zahleděný do pocitu vlastní důležitosti. Ať si každý myslí, co chce, ale nemusíme se o tom bavit.

Měl jste přísné rodiče

Máti byla spravedlivá, zásadová. Nebyla lehkomyslná. Měla svá léta, když jsem se narodil. Otec byl invalidní. V mládí z radosti, že jde z vojny do civilu, přeplaval Dunaj, dostal tyfus a částečně ochrnul. Mluvení mu činilo značné obtíže.

Z čeho máte ve svém pokročilém mládí radost?

Není tu, není, co by mě těšilo. Tak je to v té písničce?

Přál byste si ještě něco od života?

Dobrou smrt.

Co to je dobrá smrt?

To je, když člověk za všechno poděkuje.

Po oslavě svých devadesátin jste prý na všechny zamával a řekl: Na shledanou v nebi.

Pomalu už svůj život uzavírám. Dívám se na dveře, které vedou do věčnosti.

HANA BENEŠOVÁ


Klíčová slova: Oto Mádr, teolog, komunismus, totalita



Kurzy měn
26,480
23,600
30,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře