Před patnácti lety se malíř Pavel Brázda kolegovi Petru Volfovi pro Reflex svěřoval: „Dovedu být k sobě dost přísný. Jinak jsem spíš hédonik a oddávám se rád, ale vždy s mírou a s plným vědomím všem tělesným požitkům od jídla přes pití až ke všem dalším. Dbám na to, aby žádný z mých údů nezakrněl, jak by se stalo, kdyby je člověk přirozeným způsobem nepoužíval."
"Funguju dál naprosto bezvadně i v jiných ohledech, takže přestože jsem typ manicko-depresívní, opustily mě bývalé hluboké deprese… Ačkoliv - vzpomínám si, že když jsem na konci války s mámou navštívil psychiatra, psal mi do papírů diagnózu: schizofrenie. Od té doby jsem natolik psychicky zdráv, že jsem mezi umělci, kteří bývají zpravidla velcí cvoci - od Jirouse po Knížáka -, důvodně považován za normálního rozumného člověka.“
Letos jsme s Pavlem Brázdou na tenhle dávný rozhovor navázali a probrali jeho dávnou fascinaci duněním automobilových motorů. Vztah ke komunismu, včetně toho k Vítězslavu Nezvalovi, kterého přesto považuje za jednoho z největších básníků. Na přetřes přišlo i křesťanství, ke kterému jako humanista a ateista nemá moc vlídný vzah. I na důvod vrácení státního vyznamenání na protest proti podpoře Miloše Zemana rodinou tehdejšího prezidenta Václava Klause došlo.
Celý rozhovor si přečtete v Reflexu číslo 35, který vyjde ve čtvrtek 1. září.
