Festival Colours of Ostrava má i letos na programu několik stovek položek. Nejočekávanější koncert přijde až na úplný závěr. O tom, že to UNDERWORLD šlape, se minulý měsíc přesvědčilo i nadšené publikum na festivalu v Glastonbury. Karl Hyde (59) a Ricky Smith (57) spolu začátkem devadesátých let definovali britskou taneční scénu. Letos je tomu přesně dvacet let, co zlidověla jejich Born Slippy – díky generačnímu trháku Trainspotting režiséra Dannyho Boylea. Právě Boyle je později oslovil, aby vytvořili hudbu k zahajovacímu ceremoniálu ke hrám XXX. olympiády v Londýně. Letos v březnu pak Underworld vydali svou devátou studiovou desku Barbara, Barbara, We Face a Shining Future.
Mezi vašimi dvěma posledními alby je dlouhá mezera šesti let…
Rozhodně jsme se neflákali! Za tu dobu každý z nás udělal minimálně šest dalších projektů. Některé samostatně, některé společně, jako třeba hudbu k inscenaci Dannyho Boylea Frankenstein s Benedictem Cumberbatchem a Jonnym Leem Millerem v hlavních rolích, a taky otevírací ceremoniál pro londýnské olympijské hry, to byla pořádná facha. Spolupracovali jsme za tu dobu taky s fůrou lidí, se kterými jsme se chtěli léta potkat. Uvědomte si, že my spolu s přestávkami hrajeme skoro čtyřicet let, takže se přirozeně musíme bránit nudě. Udržet si magii, jež mezi námi vždycky byla. Hraní s jinými lidmi nám jednak pomáhá vyhnout se ponorce, ale zároveň můžeme rozvíjet svůj rozhled a schopnosti. Po čase jsme se nicméně zase dostali k momentu, kdy jsme si oba uvědomili, že nejvíc postrádáme sebe sami. A to je asi nejvíc!
Zmínil jste otevírací ceremoniál olympijských her, který režíroval Danny Boyle. Jak se to seběhlo?
S Dannym jsme si padli do noty už při Trainspottingu, ale když se bavíme o olympijském ceremoniálu, dá se říct, že nás vlastně přechytračil. Byli jsme na turné a přišel nám e-mail, že chystá dva projekty, jež by chtěl probrat, že jeden z nich je velikostně tak akorát a druhý, že je obrovský. Ještě se rozepsal o tom, ať zapřemýšlíme o hudbě k inscenaci Frankenstein v Národním divadle v Londýně. S Rickym nás napadlo: Jó, jasně to musí bejt ten velkej projekt. Pak, když jsme se potkali u něj v kanceláři a ukazoval nám model scény na Frankensteina, leželo ještě něco většího zahaleného na druhé straně místnosti, ale vůbec se o tom nebavil. Až když jsme se ho zeptali, co že to tam má, vybalil na nás obrovský model olympijského stadiónu. A nám začínalo být jasné, že tady se asi chystá něco opravdu unikátního. Mimochodem, na olympiádě pak dělali všichni ti, které Danny oslovil k Frankensteinovi. Ve finále to vlastně byla v mnoha ohledech zmenšená verze toho, co se odehrálo na olympiádě. Myslím, že si potřeboval otestovat tým a zrovna se mu k tomu hodilo londýnské Národní divadlo.
Vy sám jste po olympiádě natočil dvě alba s Brianem Enem.
Známe se léta z charitativního projektu War Child (v roce 1993 založená nevládní organizace, která pomáhá dětem v oblastech postižených válečnými konflikty; pozn. red.) a už v té době jsme se spolu hodně bavili o hudbě, o textech… Dlouho jsme si korespondovali, slibovali si, že bychom něco společně měli udělat. V roce 2009 mě přizval, abych byl členem většího souboru při projektu Pure Scenius, inscenovaném na Luminous Festivalu v opeře v Sydney, kde jsme odehráli tři kompletně improvizační představení. Po londýnské olympiádě jsme zjistili, že najednou máme volno, a šli do studia. Takže to vzniklo vlastně tak nějak mimochodem. Vždycky mi byla blízká Brianova filozofie. Jeho hudbu poslouchám už od časů Roxy Music, a i když jsem o pár let mladší, máme mnoho společného, počínaje tím, že jsme chodili na radikální umělecké školy.
Vraťme se do vašich raných let. V devadesátém roce – po rozpadu první fáze Underworld – jste odjel do Států a nějakou dobu tam pracoval v Princeově studiu Paisley Park. Jaké to bylo?
Skvělá zkušenost, Prince právě dával dohromady kapelu The New Power Generation, takže jsem viděl spoustu jejich zkoušek, poslouchal nahrávky… Tou dobou tam nahrával taky třeba James Brown. Potkal jsem jedny z vůbec nejlepších muzikantů světa. Mě černá muzika přitahovala už jako mladého kytaristu, vedle Jamese Browna třeba Paul Jackson Jr. z Temptations nebo Phelps „Catfish“ Collins z Parliament a vlastně všechno z Motown. To neustále samplování kytarového rytmu, když kapela jede pořád dokola, a pak rytmické struktury afrického stylu high life, tohle všechno předurčilo to, co se později stalo technem. Z dnešního pohledu to vlastně byl předvídatelný vývoj. Jenže já měl tu smůlu, že jsem vyrůstal na venkově, ve středoanglickém hrabství Worcestershire, kde všechny děti poslouchaly jen rock, takže bylo hodně těžké najít si někoho, s kým bych si hudebně sednul.
Kde se vzal název vaší nové desky Barbara, Barbara, We Face Shining Future (což se dá do češtiny přeložit jako Barbaro, Barbaro, čeká nás zářivá budoucnost)?
To byla jedna z posledních vět, kterou řekl Rickův táta své manželce těsně před tím, než odešel na věčnost. Myslím, že ji tím chtěl ujistit, že všechno bude O.K. Když Rick příhodu vyprávěl, okamžitě mi došlo, že to je jasné a šíleně silné sdělení. Slíbili jsme si, že takhle se musí jmenovat naše nové album, ať už natočíme cokoli. Ten výraz jsem slyšel od té doby mnohokrát, během času se z něj stala v našem okolí univerzální pobídka. Přátelé za námi chodí a říkají, co to pro ně znamená, co se jim u toho stalo, jak ji používají. Třeba v situacích, když cítíte tlak, nevíte, jak ven. Co jiného říct? We Face Shining Future!
Jakou zářnou budoucnost můžeme očekávat od Underworld?
To by mě taky zajímalo. Dodneška se po koncertech často utrhneme a ještě uděláme after party. Víte, v osmdesátých letech jsme začínali s improvizací a jsem rád, že i naše současné show si tenhle aspekt udržují. Na šňůře chceme přivézt jak lehce poznatelné songy z našeho rozsáhlého katalogu, tak písničky z nového alba. Stejně ale bude záležet na tom, jaké reakce se nám dostane od publika, to nás nabíjí. A ze zkušenosti musím říct, že v Česku se nám hraje skvěle. Já už tedy nejsem žádný mladík a někdy se cítím i dost unaveně, ale ta energie, která se k nám vrací na scénu, nás často tak nakopne, že i na konci hodinu a půl dlouhého koncertu poskakuju, bouří se to ve mně a říkám si: „Sakra, pojďme to dát ještě jednou!“
VŠE O LETOŠNÍM FESTIVALU COLOURS OF OSTRAVA ČTĚTE ZDE
