Olomoucký hospodský běžel maraton v KLDR. „Kimům jsem se neklaněl“ | Reflex.cz
nahoru

Olomoucký hospodský běžel maraton v KLDR. „Kimům jsem se neklaněl“

Martin Valeš12. července 2016 • 07:00
Olomoucký hospodský běžel maraton v KLDR. „Kimům jsem se neklaněl“
foto: František Lorenc

Maratónů je po světě přehršle, ale ten v Pchjongjangu je jedinečný. Přihlásil se nám jeden z jeho účastníků, František Lorenc. „Až v Reflexu jsem se dočetl, že se závod pořádal na počest narození Kim Ir-sena. Ale neberu svou účast jako podporu režimu, spíš jako krok k otevírání světu.“

Teprve přednedávnem se maratón (a také půlmaratón a desetikilometrový závod) v severokorejské metropoli otevřel amatérům z ciziny. Spíše opatrně. „Myslím, že počty omezují, aby cizince zvládli uhlídat. Bylo to podobné jako jiné maratóny ve světě. Zasportujete si, prohlédnete si při tom město, dva tři dny tam ještě zůstanete. A KLDR z toho zase má valuty. Platilo se v eurech a dolarech. Letenka do Pekingu stojí standardně, ale oproti Thajsku vyšel týden třeba třikrát draž. A ještě se od každého vybíralo třicet eur dýška pro řidiče a ostatní. Skutečně jim to naše průvodkyně předala.“

Zájezd organizovala čínská cestovní kancelář. „Všechno zařídili, včetně startovného. Já jen poslal peníze, normálně to fungovalo. Jen když jsme posílali do Pekingu na účet zálohu, nesměli jsme psát, že to je na zájezd do KLDR. Jinak by to snad kvůli embargu neprošlo přes západní banky. Ovšem cestovní kancelář vše dobře zvládala, měli to vymakané od začátku do konce. Samozřejmě jsme museli poslouchat, abychom neudělali nějaký průser. Mailem dopředu poslali šestnáct stran instrukcí v angličtině. Něco bylo až nafouklé, ale nemělo smysl provokovat. Mohl jsem se třeba zkusit ztratit v davu v metru a podívat se mimo turistickou trasu, ale ještě mě seberou, na den zavřou a Miloš by musel orodovat, ať mě pustí domů. A beztak nám pasy sebrali hned na začátku na letišti.

A také prý nesmíme dávat rozhovory do novin, pořádat besedy… na to kašlu, ať to lidi vědí, já už tam beztak nepojedu. Snad mi někdo nepřijde podříznout hrdlo. Taky nám doporučili, ať si nebereme trička s nápisy, ať neprovokujeme. Totéž rifle, že to je západní propaganda. Tam lidé nosí jen ty jednotvárné obleky, ženy sukně. A samozřejmě spousta uniforem. To jediné tam frčelo.“

Zájezd běžců přiletěl přes Peking a už cesta byla adrenalinový zážitek. „Já se létat nebojím, ale tím třicet let starým korejským tupolevem, jak se třepal... Přitom letiště mají nové, ale přistanou na něm snad dvě letadla denně.“

A začala cenzura a přísný režim: „Telefony nám hned vypnuli, vyházeli mi české časopisy. Ubytovali nás, rozdělili do skupin asi po dvaceti lidech. K tomu řidič, korejská průvodkyně, anglicky mluvící průvodkyně z té naší cestovky a jeden estébák. Dva vepředu, dva vzadu, koukali, co kdo fotíme.

Z hladomoru už se vymanili, ale bída je vidět na každém kroku. Pchjongjang je trochu vyšperkovaný, ale stejně vám ukážou jen výběr – zavedou vás do fajnových restaurací a obchodů pro cizince. Prodají vám časopisy pro cizince. Všechno nalinkované.

Severní Korea si pozvala amatérské běžce a předvedla jim své krásy.Severní Korea si pozvala amatérské běžce a předvedla jim své krásy.

Třeba jsme přišli do Muzea vítězství. Tak samozřejmě Američané ti špatní, kýče, Američan jako klovající vrána a tak. A pak deseti-, patnáctimetrová socha Kim Čŏng-una ze sádry uprostřed kupole té budovy, nad ním nebesa. To jsem vyprskl smíchy. Chtěl jsem si to vyfotit, ale korejská soudružka to zakázala. I ten estébák vytušil moje dojmy, se mnou se moc nekamarádil. Bylo vidět, jak se musí přetvařovat, vřelo v něm, jak nás neměl rád. Nenávist k Americe a pobočníkům ze Západu tam opravdu v lidech je.“

Z velké části spočíval zájezd v návštěvách režimních památek a monumentů. „Propagandistické obrázky jsou krásné, všichni hezky oblečení. Když jsem dřív viděl záběry, jak po smrti Kim Čŏng-ila Korejci omdlívali, hystericky plakali, říkal jsem si, že je to hrané. Ale vůbec ne. Teď věřím, že z toho byli skutečně špatní, mají vládce za bohy.

Taky nás vzali k sochám minulých vůdců, Kim Ir-sena a Kim Čŏng-ila. Všichni se klaněli až k zemi, já ne. Pak jsem říkal: Sorry, pokynům jsem nerozuměl. Kolegové ze Západu z toho měli napůl švandu, ale připadalo mi, že moc nevěděli, o co jde. V naší skupině jsem byl jediný z východního bloku.

Tak jsem jim říkal, jak to u nás bylo podobné, secvičování na spartakiádu, lampiónový průvod, na Prvního máje se mávalo, Říjnová revoluce. A jak, když jsem kamarádovi řekl, že chci utéct pryč, tak to jeho matka nahlásila ve škole a já měl velký problém.

To lidi ze Západu vůbec nechápali. Kdo to nezažil, si nemohl Koreu tak ,vychutnat‘. Dal jsem se do řeči s jedním děvčetem ze Švédska. Vždycky pak koukalo na mě, jak reaguji, všímalo si, že kroutím hlavou, jak mi to leze na nervy.

Až v Reflexu jsem se dočetl, že se závod koná na počest narození Kim Ir-sena (uvádí se 15. duben 1912, pozn. red.), tak jsem se trochu smál.

Oni totiž nezveřejnili výsledkovou listinu, snad aby závodníci neměli doma problémy. Poslali mi jen můj výsledek e-mailem. Z asi tří stovek účastníků půlmaratónu jsem byl 41. Ale na 99 procent myslím, že z Čechů jsem závodil jediný. Neberu to tak, že jsem je jel podporovat, jak mě někteří kritizují, hlavně v internetových diskusích. Beru ten mezinárodní závod jako snahu o vstřícnost. Stejně se časem budou muset otevřít světu, ekonomicky to jinak neutáhnou. I když o Kim Čŏng-unovi se říkalo, že když studoval ve Švýcarsku a umí dva jazyky, tak režim popustí, ale nevypadá to tak.“

Zatímco ve světě čeká na běžce pár kamarádů a sem tam si je vyfotí kolemjdoucí turista, v Pchjongjangu byl maratón velkou událostí. „Na stadiónu pro zhruba 150 tisíc mohlo být tak 60 tisíc lidí. Takovou kulisu jsem nikdy nezažil. Snažili se fandit, plácli si s námi. Myslím, že měli tabulky, aby třeba z každé továrny a obchodu přijelo padesát procent. Ten běh není žádná hitparáda na sledování, já se třeba podívám, jak běží nejlepší černoši, ale sledovat celý závod nevydržím. Asi proto se zároveň hrál ještě fotbal jako další zpestření.

Severní Korea si pozvala amatérské běžce a předvedla jim své krásy.Severní Korea si pozvala amatérské běžce a předvedla jim své krásy.

Když jsme doběhli na stadión, neměli o nás přehled, tak jsem se chvíli motal kolem, mezi místními. Ale stejně neumějí anglicky, koukali na nás jak na exoty. Nebyli zlí, ale je vidět, že mají mozky úplně vymyté propagandou. Ráno vstanete, pustíte televizi, která je zapečetěná na jeden program, totéž rádio – od rána jedou budovatelské písně, filmy. Polovina zpráv byla o tancích a raketách. V osm hodin dvouhodinový film, o půl jedenácté vlajka a konec vysílání, tma.

Jednou se mi podařilo trochu se vzdálit, byli jsme kdesi na bowlingu. O kus dál na ulici jsem pozoroval jakýsi stánek a vešel do obchodu s elektronikou. Byl prakticky prázdný. Byl jsem z toho takový rozpačitý. Nemůžu pochopit, jak se někdo může toho režimu zastávat. Totéž Čína, nevím, proč bychom si zrovna tu měli brát za vzor.“

Zpátky se jelo vlakem. Okrajová sídliště a venkov už se soudruhům nedařilo prezentovat tak idealisticky, ale snaha byla. „Jak naše 50. léta. Budovatelé jezdili na traktorech a mávali.

Žena na mě čekala v Pekingu. Tak vykládej, povídá. Já byl tak rozhozený, že první večer jsem nebyl schopen dát dohromady souvislou větu, až časem se mi to v hlavě srovnalo. Známí se mě ptali, jestli jsem měl strach – ale to ne, nebezpečno tam vůbec není. Ale ta sevřenost. Jenom jsme překročili čínskou hranici nebo když jsme dorazili do Pekingu, už jsem si připadal svobodněji. Už jsme mohli na pivo, kam jsme chtěli.

Podobně stísněný pocit jsem měl ještě v Bělorusku na hokeji. Ale to je tak dvacet procent toho co v Koreji. Nebo třeba ve Vietnamu je to podobně pokřivené. Nejen režim, i ti lidé. Vykradli nám skříňku, dvakrát za sebou nás okradl taxikář… V Thajsku komunismus nepoznali a je to o něčem jiném, já říkám, že to je Evropa v Asii. Lidé slušní, přátelští… to ve Vietnamu či v Číně postrádám. Snad to ti komunisté dělali cíleně, rozložit společnost na kusy, aby na sebe lidi bonzovali, vypěstovaná závist a nepřejícnost. V Praze to ještě jde, ale v menších městech na Moravě… Já mám dvě auta před hospodou a pořád jsou na mě nějaká udání, pomluvy… Ovšem v Severní Koreji jsou ti lidé hlavně vymytí. Procestoval jsem okolo 60 států světa, ale tohle na mě zapůsobilo opravdu silně.“




Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější