Jan Vodňanský: Není všem Tarantulím konec! | Reflex.cz
nahoru

Jan Vodňanský: Není všem Tarantulím konec!

ANTONÍN KOCÁBEK5. července 2016 • 17:43
Jan Vodňanský: Není všem Tarantulím konec!
foto: Martin Pekárek

V polovině června oslavil své 75. narozeniny textař a zpěvák, kterého si už asi doživotně všichni budou spojovat s Petrem Skoumalem, zesnulým před necelými dvěma lety. Při té příležitosti vyšly jejich zrekonstruované archivní nahrávky. Navzdory, jak sám říká, “kuriózní době”, jsou písničky na albu Tarantule a jiné nevydané songy veselé a odlehčeně hravé.

Nejspíš nejen pro mě je překvapivý už sám fakt, že vůbec ještě nějaké nevydané nahrávky dua Skoumal-Vodňanský existují. Jak došlo k jejich objevení?

Objevovat je nebylo třeba. Vzniklo to celé tak, že jsem zhruba měl představu, co se ještě všechno v těch šuplíkách skrývá. Od úmyslu ty písničky vydat mě ovšem dlouho odrazovala technická kvalita jejich záznamů, kvůli níž byly prakticky nepoužitelné. Ale protože se vývoj studiové zvukové techniky poměrně výrazně posunul, tak se najednou ukázalo, že už to možné je. Mám přítele Jiřího Toufara, který je nakonec zastoupen i jednou skladbou, a ten neustále zdokonaluje své studio. Před rokem, když se blížily moje půlkulaté narozeniny, jsme se dohodli, že se pokusí o digitální vylepšení vybraných skladeb tak, aby byly srozumitelné a pokud možno co nejméně šuměly.

V jakém formátu se ty záznamy dochovaly? Šlo ještě o magnetofonové pásky?

Ačkoli jde z části i o sedmdesátá léta, kdy opravdu lidé měli spíš ještě kotoučové magnetofony, tak už to převážně bylo na magnetofonových kazetách. Každá ta nahrávka má svůj příběh. Jsou tam skladby, jež zazněly i jen jednou, často na studentských kolejích, a jsou i z doby, kdy jsme už prakticky nemohli vystupovat. Tehdy už jsem si, pokud to šlo, nechával cíleně ty koncerty nahrávat.

Máte ještě hodně podobných nevydaných archívů?

Mám. Je tam pochopitelně hodně písní, které už byly vydány, jen v jiných verzích, ale jsou tam i jiné. Když to dobře dopadne, tak za pět let, až budu mít osmdesáté narozeniny, budu ještě mít kam sáhnout. Není všem Tarantulím konec!

Kromě děl vašeho nejznámějšího partnera Petra Skoumala obsahuje album i písničky s několika dalšími spolupracovníky, například Světlanou Nálepkovou. Mě mezi nimi zaujalo jméno Martina Zákravského, který byl s Jiřím Šebánkem, Karlem Velebným a Miloněm Čepelkou členem Salonu Cimrman.

S nimi se vlastně seznámil díky mně. V únoru 1985 se stala taková nečekaná věc. Po letech, kdy jsem v Praze nemohl vystupovat, si Strojní fakulta pronajala Žižkovské divadlo pro večer se mnou. A aby jim to schválily příslušné orgány a neměli problém, že organizují večer se signatářem Charty, tak na pozvánky napsali, že jde o setkání s bývalým absolventem. Což jsem opravdu byl. Ta paní, která si to celé vymyslela, protože měla hezké vzpomínky na naše představení z Činoherního klubu, zjistila, že tam se mnou Petr Skoumal nemůže vystoupit, protože zrovna hrál s Vladimírem Mišíkem, a oslovila svého kolegu Martina Zákravského, který zrovna na jejich katedře působil jako vysokoškolský učitel, aby mě doprovodil na piano. A přesvědčila ho, aby se přes Vánoce naučil moje písničky.

Jedna píseň je i ze spolupráce i s brněnským skladatelem Jiřím Bulisem. K té došlo jak?

My jsme se znali strašně dlouho, ještě dříve, než se stal autorem Divadla Na provázku. Už v šedesátých letech jsme se Skoumalem hostovali na večerech text-appealu, které pořádal Eduard Pergner, otec Terezy Pergnerové. Dokonce si pamatuji, že Petr Skoumal byl tehdy ještě na vojně jako člen Armádního uměleckého souboru, takže musel hrát v uniformě. A stejně jako jsme tam byli my, jako “mladá, neobjevená dvojice”, tam bylo i duo Bulis-Šlajs. Seznámili jsme se, takže Jirku Bulise jsem znal vlastně skoro stejně dlouho jako Petra Skoumala. To byl rok 1964. Když jsme později jezdili na zájezdy do Brna, tak na nás chodili, stejně jako my na ně v Praze. Později jsme pak spolu pár písniček udělali a tohle je jedna z nich.

Některé skladby jsou z bytových koncertů a různých tehdy pololegálních akcí. Hráli jste s Petrem Skoumalem podobným způsobem často?

V určitém období ano. Vždy se lidé sezvali po telefonu na oslavu něčích narozenin, ale ve skutečnosti to byl hlavně náš koncert. Ale některé skladby jsme jen nahráli u mne doma, bez lidí, jen sami pro sebe. A pak už jsme třeba neměli čas ji někam zařadit. Dnes bychom tomu řekli demo.

Jak dlouho vlastně trvalo období, kdy jste nevystupovali vůbec?

Ono to bylo přerušované. V Činoherním klubu jsme vystupovali do roku 1974, pak jsme chvíli ještě dělali pro Pražské kulturní středisko zájezdová představení, a následně vydal někdo pokyn, abychom už neudělali tzv. rekvalifikaci. Bez té jsme už nemohli veřejně vystupovat. Takže jsme už hráli jen například dvakrát ročně, když se někdo nebál nám dát příležitost. Pamatuji si, že jsme například vystoupili na vánočním setkání Jonáš klubu, kde nám sice nemohli dát honorář, ale dali nám dárkový koš. Ale jednou jsme například i zahráli v klubu Metroprojektu a to si nikdo nedovolil zakázat, protože metro byla stavba preferovaná komunistickou stranou i vládou. Ti pořadatelé nám pak říkali, že si jejich nadřízení mysleli, že to bylo kvůli přání někoho výše postaveného, třeba soudruha Kapka, a že by tak pro ně mohlo být nebezpečné pokusit se to zakázat nebo vůči tomu jinak vystupovat. Ve skutečnosti za tím koncertem stál můj spolužák z fakulty, ale to ti nadřízení nevěděli. Ovšem podobná vystoupení byla opravdu sporadická.

Měli jste konflikty přímo s StB?

Po skončení v Činoherním klubu jsme chvíli ještě hráli v Divadle Atelier, v místě dnešní Ypsilonky. A jednou si pro mě přijeli. To byl rok 1975, ještě dlouho před Chartou. Ředitel, aniž se někoho zeptal, proč vůbec mě vzali k výslechu, rovnou zrušil večerní představení. V Bartolomějské jsem dostal nabídku, abych se rovnou přiznal k asi deseti zločinům - nejzábavnější byl ten poslední, podle kterého jsem svým vystupováním “podrýval proces postupného uvolňování našich vztahů s Německou spolkovou republikou”. Nicméně mi bylo jasné, že kdybych to přiznání podepsal, tak by to bylo tak na deset let nepodmíněně, takže jsem se jim vysmál.

Zkoušeli na vás i metodu zlého a hodného policajta?

Když jsem odmítl to přiznání, tak už to pak byla jen taková pětihodinová nuda. Ale měli tam jednoho agenta, který se mě vždy snažil vyprovokovat k nějakým výkřikům nebo rozhořčeným reakcím, které by mohly být označeny za “protistátní”. Například vykřikl: "Pane inženýre, vy si myslíte, že se osmašedesátý rok vrátí, ale on se nikdy nevrátí!" a čekal, co já na to. Asi myslel, že já například vybuchnu, že se rok 1968 vrátí a že je budeme věšet... A já nic. Takže se jim to nepovedlo a museli mě pustit. Což ale nezměnilo rozhodnutí toho ředitele nás zakázat. Pak ale přišel nový, ten si to představení od nás nechal předvést a odsouhlasil ho. Jenže za dva měsíce nás s Petrem Skoumalem estébáci nafilmovali na pohřbu profesora Patočky.



I účast na pohřbu byla problém?

Oni to interpretovali našim nadřízeným tak, že jsme se zúčastnili tajného setkání Charty 77. Ačkoliv to byl veřejně přístupný obřad. Ředitel nás chvíli obhajoval, ale když mu bylo naznačeno, že by to mohlo mít následky i pro něj, rezignoval a omluvil se nám. Pak už bylo období jen soukromých akcí, až v roce 1979 se našla taková malá agentura, která nám zprostředkovávala vystoupení na studentských kolejích a jen mimo Prahu, kterou jsme měli prostě zakázanou. To skončilo v roce 1981. Pak nám někdo říkal, že to byl závazek k 16. Sjezdu KSČ, kdy nejen nás, ale i celou řadu dalších folkových písničkářů a dalších představitelů takzvaných menšinových žánrů zatípli. Nasadili na nás dva udavače, kteří pak psali dopisy na všechny strany, a na základě těch stížností pak bylo té agentuře doporučeno, aby s námi přestala spolupracovat. Pak jsme zas nehráli až do roku 1988.

Co to období ukončilo?

Skoumal vymyslel projekt Večírků rozpadlých dvojic. Byla už přece jen taková uvolněnější atmosféra, a s Dědečkem a Burianem jsme ho hráli v Junior klubu na Chmelnici až do roku 1989. V roce 1990 jsme se pak vrátili do Činoherního klubu, kde jsme představení S úsměvem idiota hráli nejprve pravidelně a pak už jen občas, prakticky až do Skoumalovy smrti.

Řekli vám někdy ti vaši zakazovatelé do očí nějaký konkrétní důvod, proč nemůžete vystupovat? Ta doba byla charakteristická, že všechny zákazy probíhaly jen ústně a neoficiálně, případně pod různými záminkami.

Pár písemných “doporučení” bych i doma měl. Třeba dopis čtenáře, který vyšel v časopise Tribuna a ve kterém pisatel upozorňuje na naši “protistátní činnost”. Nicméně hlavně si vždy pamatuji na ty bizarní rozhovory s různými řediteli kulturních středisek a vedoucími kulturních odborů. Téměř vždycky nás ujistili, že oni osobně proti nám nic nemají a že ten pokyn přišel “shora”, a pak také často říkali větu: “Uvědomte si, že kdybych tady nebyl já, tak by tu byl někdo ještě mnohem horší.”

Který text je nejvíce dráždil?

Samozřejmě bývaly problémy s písní Jak mi dupou králíci, protože tam králíci pochodují v trojstupu, a také s písní Maršálové, kteří “odcházejí a přicházejí”. Ale nejvíce problémů bylo kupodivu s písní o vědcích. U té nás často bázlivější pořadatelé prosili, ať ji raději nezpíváme. V tom textu totiž je verš “Zase zasedá vědecký kongres/ začal před rokem a trvá dodnes” a v té době pořád něco zasedalo. Zasedala Komunistická strana, vláda, odbory, Varšavská smlouva, RVHP... Pořád někdo zasedal. Takže stačilo zazpívat “Zase zasedá...” a už se lidé smáli a domýšleli si nevyřčená spojení. Byla to kuriózní doba.

Budete ty oprášené písničky zpívat i na koncertech?

Uvažuji o tom. V poslední době mám dva koncertní programy, Jak mi dupou králíci a S úsměvem bytového jádra, které střídám, doprovází mě Hana Navarová, známá z Divadla Sklep. A tohle by mohl být docela pěkný třetí program. Mám na ty písničky vyloženě chuť.

ANTONÍN KOCÁBEK

Klíčová slova:
disidentikomunismuscenzurahudba


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější