Být sám sebou a jít proti ohlupujícímu tlaku hlavního proudu, ať už jej vytvářejí nadnárodní farmaceutické firmy, stát svými zákony, všudypřítomná reklama, nebo manželé a manželky v rodinách. To je základní poselství rozhovoru s doktorem Janem Šulou, s nímž jsme se od biologické léčby dostali k podstatným otázkám fungování moderní společnosti a který najdete v novém tištěném Reflexu.
Jak se přihodilo, že u nás je cizí člověk s titulem MUDr. v povědomí většiny lidí odpovědný za jejich zdraví?
To vytvořil systém. Když povinně ze zákona platíte zdravotní pojištění, stimulujete lidi, že chtějí dostat nějakou protihodnotu. V Česku však hlavně není možnost volby.
Proč, když to v jiných oblastech funguje?
Finanční toky ve zdravotnictví od státu k nadnárodním farmaceutickým firmám jsou tak velké, že kdyby je někdo narušil trochu, může je zítra narušit hluboce. Příklad: vedle sebe jsou dvě nemocnice – jedna léčí rakovinu chemoterapií a druhá meditací, vitamíny a stravou. Chemická bude mít úmrtnost devadesát a nechemická padesát procent. Za deset let ta první nebude mít jediného pacienta. Znáte knihu Obchodníci se zdravím? Zaznamenává všechny dobré nápady, které byly dány k ledu jen proto, že narušovaly hegemonii farmaceutické lobby.
Jak se to projevuje?
Můj známý vybudoval velkou českou firmu na potravinové doplňky, s nimiž měl úspěch, protože byly mimořádně účinné. Měl před podepsáním smlouvy s největší pojišťovnou, ale najednou kolem začala kroužit nadnárodní farmaceutická společnost. Nejdřív ho plácali po zádech a pak ho pozvaly k sobě firmy. Tam ho zavřeli do neprodyšné místnosti a vyjeli na něj: Ty hajzle, jestli nám to neprodáš za tuhle cenu, zničíme tě.
Prodal?
Ne, protože měl dostatečné finanční krytí a mezitím rozjel úspěšný prodej svých produktů v Kanadě. Reagoval na to tím, že se z velké části stáhl z českého trhu. Krátce po této „nabídce, co se nedá odmítnout“, k němu do firmy vtrhli čeští celníci, zabavovali počítače a začali ho měsíce buzerovat. Farmafirmy jsou skuteční vládci českého zdravotnictví, ne nějací ministři.
Není to v Česku zostřené tím, že dostat se k dobrým lékařům není věcí peněz, ale protekce?
No jo, český systém, kdy pan primář operuje ve státní klinice, za státní náklady, ale za soukromé honoráře. V Německu a v Anglii je pro doktora smrtelný hřích, když si odvede pacienta ze státní do své soukromé praxe. Jiná věc je, že mám soukromou praxi a chodím operovat do státní nemocnice, to je v pořádku. Ale to, abych si odvedl pacienta na soukromou kliniku? Nemožné.
A peníze bokem?
Na Slovensku funguje lékař, jenž skvělým způsobem dělá amputace nádorů. Bere tisíc eur za operaci a má zhruba čtyři denně. To jsou velké peníze i v Německu. Ten chlap má bokem kolem osmdesáti tisíc eur za měsíc. Že je výborný operatér, je jedna věc, ale má nulové náklady, nulová rizika, neplatí sestry, asistenty, pronájmy budov, nekupuje techniku. To je win-win situace, která je možná jen v bývalém Československu.
Čím je to způsobeno?
Například v Itálii prakticky neexistují státní nemocnice. Jen soukromé, které si tyhle střety zájmů už pohlídají.
A častý argument lékařů, že si tím vylepšují plat na průměrnou evropskou úroveň?
Tím, že svoje příjmy bokem nedaní, mají daleko víc než ta slavná průměrná evropská úroveň, kterou se tady každý ohání.
Dá se odmítnout zaplatit gynekologovi, který má rodit vaše dítě?
Naprosto tomu rozumím, protože tahle falešná dilemata vytváří uzavřený systém. Proč to ale není v Rakousku? Něco vám řeknu. Socialisté v Evropě se snaží pořád tutlat jednu věc, jež je evidentní – lidé, kteří mají více peněz, se většinou dostanou k lepší lékařské péči a dožijí se v průměru vyššího věku. Ve jménu rovnosti však socialisté zakazují různá připojištění, a to i pro chudší lidi, jen aby byla zajištěna rovnost. Výsledkem není žádná rovnost, ale protekce a korupce.
Velký rozhovor s doktorem Janem Šulou najdete v novém tištěném Reflexu, který vyšel 26. května 2016.
