Ilustrovat knížky je nejhezčí povolání na světě, řekl zesnulý Adolf Born v rozhovoru pro Reflex | Reflex.cz
nahoru

Ilustrovat knížky je nejhezčí povolání na světě, řekl zesnulý Adolf Born v rozhovoru pro Reflex

HANA BENEŠOVÁ22. května 2016 • 12:00
Ilustrovat knížky je nejhezčí povolání na světě, řekl zesnulý Adolf Born v rozhovoru pro Reflex
foto: Nguyen Phuong Thao

Výtvarník Adolf Born před necelým rokem u příležitosti svých 85. narozenin poskytl Reflexu rozhovor. Hovořil o svém "pokročilém mládí", lásce k lyžování, cirkusu, zelenému veltlínu a jazzu. Adolf Born v neděli 22. května zemřel a rozhovor nabízíme opět k přečtení.

 

Máte oblíbenou barvu?

Je to barevný tón mezi okrem a sienou. Podkladovka, na níž se další barvy rozsvítí.

Pracujete každý den?

A co bych měl dělat? Vždyť je to radost. Lenost je hřích. Věnuju se tomu, co mě baví. O tohle štěstí bych se přece zahálkou připravil. Jsem vděčný, že se mi splnil životní sen. Když jsem o Vánocích ve dvaačtyřicátém našel pod stromečkem knihu Robinson Crusoe opatřenou linoryty, říkal jsem si, že ilustrovat knížky je to nejhezčí povolání na světě. Trosečník rozhodl o mém osudu. Navíc jsem o téměř čtyřicet let později strávil báječné dva roky při přípravě loutkového filmu o Robinsonovi a také jsem jeho příběh ilustroval. Co víc si můžu přát? Život je hra, groteska, legrace. Je třeba si ho užít, a ne věčně na něco nadávat. To je jenom ztráta času. Stěžovat si je ovšem poznávací znamení naší negativistické národní povahy. Víte, my Češi jsme byli odjakživa takoví, jak bych to řekl…

Povězte mi raději, koho z Čechů si vážíte.

Jenom z malířů to je například Jan Evangelista Purkyně, Josef Mánes, toho zbožňuju, Mikoláš Aleš, Zdeněk Burian či Josef Lada. Adolf Hoffmeister ve Francii kdysi uspořádal výstavu našich kubistů. Francouzskému publiku představil obrazy Emila Filly, Josefa Kubišty a také Josefa Lady. Výstavu navštívil Pablo Picasso, chodil od obrazu k obrazu, pokyvoval hlavou, ale jen před Ladovými kresbami se zastavil. Zaujaly ho. Chtěl vědět něco bližšího o autorovi. Ze spisovatelů oceňuji Karla Čapka, Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Hašek s Hrabalem povýšili literární humor na dokonalé umění. S Bohumilem Hrabalem jsme se přátelili. Spojoval nás smysl pro půvaby života a láska k Rakousko-Uhersku. Mimochodem Hrabal výtečně ovládal vídeňskou němčinu.

Nelákalo vás vytvořit nový obrazový doprovod k Haškovu Švejkovi?

Ne, nikdy! To je docela zbytečné. Nikdo nemůže být lepší než Lada. Jeho ilustrace Švejka jsou geniální.

Ilustroval jste víc než čtyři sta knih. Každou jste musel pozorně přečíst?

Jinak to ani nejde. Miluju fantazii, ale vycházím z toho, co je napsáno. Moje knihovna přetéká encyklopediemi, abych mohl dobře vystihnout reálie. Ale i pohádky a povídky čtu třikrát čtyřikrát. S oblibou ilustruju humorné knížky. Já však stopy humoru vidím i v díle Charlese Dickense. Čiré potěšení bylo ilustrovat básně Christiana Morgensterna, který mě okouzlil svým absurdním humorem. Mám výhodu, že němčina je pro mě druhá mateřština. V němčině jsem přečetl Freudův spis o psychoanalýze. Freuda jsem ztvárnil na jedné grafice – sedí u pohovky, na níž leží jeho sen.

Už víc než půl století sbíráte jedno ocenění za druhým. Pamatujete si, za co kterou cenu máte?

Spíš si pamatuju, jak jsme se nelehce smiřovali s tím, že nás při předávání cen označovali za umělce z Východu. V sedmdesátém čtvrtém jsem byl v Montrealu jmenován nejlepším karikaturistou roku, v pětašedesátém jsem za Brechtovu Matku Kuráž dostal v Lipsku zlatou medaili. Zvolil jsem techniku barevné litografie. Tiskař tehdy odvedl dokonalou práci. Ač nerad, projevím se výjimečně jako vlastenec. Nakladatelé za první republiky dbali na to, aby vydávali krásné knihy. Díky souhře ilustrátorů a typografů vznikaly knižní skvosty. Tahle prvorepubliková tradice přetrvala i za komunismu. Čeští čtenáři si například kupovali stejné knihy kvůli novým ilustracím.

Čím byli vaši rodiče?

Otec byl ajznboňák, matka se starala o domácnost. V rodině měla hlavní slovo velenická babička. Bratranci, kteří bydleli na rakouské straně Českých Velenic, tedy v Gmündu, uměli jediné slovo česky: babička. Jak babička řekla, tak bylo. To je v pořádku. Ženy jsou pro život inteligentnější než muži, líp se ve všem orientují. Zlobí mě klišé, že třeba neumějí číst v mapách. To je nesmysl. Moje žena je v tom mistr. Bez ní bych kolikrát zabloudil. Mám rád cestovatele Holuba, jenž se ve svých pamětech nezdráhal svěřit s tím, že jeho manželka Rosa umí zacházet se zbraní mnohem lépe než on. Pokud bylo třeba něco ulovit nebo zastrašit domorodého útočníka, zhostila se toho paní Holubová.

Nejste vy feminista?

Jsem. A vždycky jsem byl. Taky jsem – což je o mně dobře známo – zapřisáhlý monarchista a katolík. Když mě soudruzi lákali do KSČ, říkal jsem po pravdě, že jsem si ke komunistické straně dosud nenašel kladný vztah, protože jsem katolík.

K víře vás přivedla taky babička?

Zbožná byla, první modlitbu mě možná naučila ona nebo maminka, to už si nepamatuju. Víra v člověku dozraje i setkáním se slovem, nemyslím pouze bibli, ale i jiné texty. Ve třídě na vyšehradském gymnáziu nás byla katolíků většina. Někteří spolužáci patřili k Církvi československé husitské a asi dva tři byli bez vyznání. A ti vám byli neuvěřitelně nudní.

Jak to myslíte?

Pořád hledali, o co se tedy mají opřít, když ne o Pána Boha. Na nic nepřišli, možná usoudili, že si vystačí sami, jenže jakmile se dostali do úzkých, to bylo hned Pane Bože, pomoz mi.

Chodil jste do Sokola?

Chodil, rodiče si to přáli a nějakou chvíli trvalo, než jsem je přesvědčil, že je to prostředí, které mi nevyhovuje.

Abyste studoval na reálném gymnáziu, bylo také jejich přání?

Chtěl jsem se vyhnout latině. Pak jsem však zápolil s matematikou a deskriptivou. Latina by bývala zábavnější. Zpětně uznávám, že hodiny deskriptivní geometrie nebyly pro výtvarníka promarněný čas.

Bydleli jste na Pankráci. V květnu 1945 zde probíhaly těžké boje…

Během Květnového povstání jsme byli schovaní ve sklepě, donesla se k nám zpráva, že ustupující němečtí vojáci páchají krutosti na těch, jež dopadnou. Jakmile střelba utichla a my se odvážili vyjít ven, uviděli jsme vlasovce, kteří vyčistili okolí. Bylo to zvláštní – vojáci v německých uniformách a mluvili rusky. Donesli jsme jim čaj, všichni jim děkovali, ovšem naše díky jejich dalšímu osudu nezabránily. V pankrácké vězeňské nemocnici zemřel v červnu 1945 vážně nemocný prezident Hácha. Beneš se před odchodem do londýnského exilu Háchovi klaněl za to, jaké břemeno na sebe bere, a pak na to jaksi zapomněl.

Na Soudním náměstí na Pankráci se po válce konaly veřejné popravy. Na šibenici zde skončil náměstek primátora Josef Pfitzner, před válkou uznávaný historik, z něhož se stal fanatický nacista. Na jeho konec se v září 1945 přišly podívat davy lidí. Byl jste mezi nimi?

Byl, ale odešel jsem ještě před tím, než Pfitznera oběsili. Ani v případě spravedlivého trestu není poprava pěkná podívaná.

Dospíval jste za války, v padesátých letech vám bylo kolem dvaceti. Nic nezviklalo váš postoj, že život je legrace?

Nacismus a komunismus jsou totalitní režimy, jež se navzájem podobají jako vejce vejci, o tom není pochyb. Pokud však nejste v ohrožení života, skoro z každé situace dokážete vykřesat něco půvabného nebo humorného. Navíc hledat únik z tíživé každodennosti je přirozené a lidské. Za protektorátu byla narvaná kina, já se tehdy jako kluk zase těšil, až bude pouť, kde budou vystupovat černošští zápasníci Esaw a Ali ben Abdul, a hlavně že přijede cirkus. Cirkus miluju. Snoubí se v něm romantika, velký kumšt a dřina. Cirkusáci jsou nóbl lidi. Znal jsem Berouskovy, obdivoval je, co všechno umějí, jak se starají o svá zvířata. Mou životní radostí je už sedmdesát let jazz. Bylo nás mezi spolužáky víc, komu jazz učaroval. Nezapomenu, jak po válce přijela černošská jazzová kapela, hrála v kavárně Louvre. Spolu s budoucím skvělým jazzmanem Karlem Velebným jsme stáli na chodbě a poslouchali černošské hudebníky. Nemohli jsme se té muziky nabažit. Chodil jsem do Pygmalion baru, kde vystupovala Vlasta Průchová se svým manželem, kardiologem Janem Hammerem. Hrál na vibrafon, na trubku pak Dunca Brož. Rolling Stones a ti brouci, myslím Beatles, mě neoslovili. Jazz zůstal na prvním místě.

Mluvíte výborně německy, uvažoval jste někdy o emigraci?

To víte, že ano. Ideální věk pro odchod a nový začátek je však kolem pětadvaceti. Jako plno dalších výtvarníků jsem se soustředil na tvorbu pro děti. Tehdejší režim nezamýšleně přispěl k rozkvětu ilustrací knížek pro děti a mládež. Malíři byli pod dohledem cenzorů, což mnohé přimělo věnovat se právě ilustracím dětské literatury, jež pak získávaly ceny po celé Evropě.

Před šesti lety jste obdržel Pamětní kříž císaře Karla za zvláštní zásluhy a péči o tradice střední Evropy.

Ocenění mi předala hlava našeho státu. Toho jsem si považoval.

Předpokládám, že nemluvíte o tehdejším prezidentovi Václavu Klausovi.

Jistěže ne, i když tento prezident měl a má mé sympatie, v mnoha věcech jsme se shodli. Myslím Ottu von Habsburga, nejstaršího syna císaře Karla I. a korunního prince rakousko-uherské monarchie.

V roce 1961 se vzdal veškerých nároků na trůn.

V listopadu 2002 jsem na slavnostní vernisáži zaskočil jednoho ministra výtkou, jak je možné, že neblahopřál hlavě našeho státu k jubileu. Lehce zpanikařil. Když jsem mu řekl, že Otto von Habsburg ve Vídni oslavil devadesátiny, nevěděl, jak má reagovat.

Náklonnost k rakousko-uherské monarchii v sobě máte odmala? Není to vypěstovaná póza ?

Není. Naše rodina žila na českém území v Gmündu. Až na základě Saintgermainské smlouvy byla tato část města v červenci 1920 odtržena od Rakouska. Babička s dědou zůstali na české straně, další příbuzní na rakouské. Všichni moji strýcové v první světové válce bojovali za císaře pána. Přísahali mu věrnost. Legionáři tuhle přísahu nedodrželi, v takzvané první republice za to obdrželi trafiky.

Vám se vojenská služba vyhnula?

Naše vojna byla groteska. Z Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kde jsem studoval v Pelcově ateliéru ilustrace a karikatury, nás vždy na jeden den v týdnu poslali na vojenské cvičení. Každý, kdo chtěl tehdy vypadat jako umělec, musel mít hubertus a manšestráky, taková byla nepsaná úmluva. Na hlavách jsme nosili klobouky, čepice či rádiovky. Takhle vymódění s puškou v ruce jsme nastoupili do tramvaje a jeli na Bílou horu. Spolucestující se tvářili vyděšeně, vypadali jsme jako vzbouřená buržoazie. Na cvičišti přítomný důstojník zavelel, že máme běžet, pak si lehnout na zem a zamířit zbraň. Začali jsme protestovat: „Soudruhu, tohle je naše jediné oblečení, nemůžeme se válet po zemi v blátě.“ – „Dobře dobře,“ odpověděl, „místo toho si sednete na bobek.“ Za všeobecného veselí jsme tam takhle pobíhali. O prázdninách nás čekal měsíc vojenského výcviku. To už bylo přísnější. Naše výsledky ovšem zůstaly daleko za očekáváním našeho velitele. Při střelbách mi stínil kabátem, aby mě neoslňovalo slunce. Stejně jsem se netrefil.

Krátce před rokem šedesát osm jste odmítl nabídku učit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Proč?

Nechtěl jsem učit. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsme si jako studenti mysleli, že všemu rozumíme nejlíp. Kantořina je sebetrýzeň. Profesorů na UMPRUM a pak na Akademii výtvarných umění jsem si ale samozřejmě vážil. Potkávat Františka Tichého nebo Otakara Nejedlého byl zážitek. Nejedlý vozil v dodávce své studenty do plenéru, aby malovali rovnou v přírodě. Měl pro ně pálivou polévku, již se naučil vařit při svém pobytu v Indii. Nazval ji „kušna v plamenech“.

Kdo vás ovlivnil ze světových malířů?

Líbí se mi někteří surrealisté – především René Magritte a Salvador Dalí. Mám rád Hieronyma Bosche. Jeho fantaskní svět je mi blízký. Proč by kapr nemohl létat? Mám slabost pro holandské malířství 17. století. Objevilo novou tematiku. Malíři se nebáli zobrazit obyčejné i komické okamžiky. Scénu z krčmy, kde se opilec pouští do rvačky a jeho žena ho tluče dřevákem po hlavě, na noblesních francouzských či německých obrazech z té doby nenajdete.

Vaši bohatou spolupráci s Mi­lošem Macourkem není nutné připomínat. Jenom o žácích z třetí B jste mluvil už mnohokrát. Vy však máte na svědomí také první filmové zpracování Hobita z roku 1966.

S Hobitem za mnou přišel americký režisér Gene Deitch, který žil od roku 1959 v Praze a už se dokázal radovat z toho, že je v obchodech dost cibule. Spolupracoval se studiem Bratři v triku, vznikaly zde některé americké kreslené filmy – například díly Toma a Jerryho. Deitch mi Tolkienova Hobita odvyprávěl. Vytvořil jsem řadu velkých ilustrací a on je s kamerou rozpohyboval. Zabral detail, pak udělal švenk, ze záběrů sestříhal asi desetiminutový film. Z natáčení celovečerního animovaného snímku ale nakonec sešlo.

Spolu s Václavem Bedřichem jste točil také krátké snímky pro Světovou zdravotnickou organizaci.

Instruktážní film ukazoval, jak vypátrat nositele nebezpečných neštovic, který – nevěda o své nákaze – přicestoval letadlem a ohrozil další osoby. Pro Air India jsme zase točili propagační snímek o krásách Indie. Tádž Mahal za rozbřesku je nezapomenutelný. Díky své práci jsem si plnil cestovatelské touhy. Istanbul považuji za svůj druhý domov.

Zapomněli jsme zmínit ještě nějakou vaši životní vášeň?

Sjezdové lyžování! Lyžování jsem propadl při prvním poválečném školním výletu do Krkonoš. Lyžoval jsem do sedmdesáti osmi let, od té doby si je užívám u televize. Na lyže jsem postavil Dürera, Tři krále v krkonošském betlémě a samozřejmě Karla Havlíčka Borovského. Císař František Josef na mém akvarelu sleduje jeho styl.

Dvanáctého června vám bude pětaosmdesát. Chystáte velkou oslavu?

Mám moc práce. Dám si dobré víno ve Valticích.

HANA BENEŠOVÁ

Klíčová slova:
Adolf Born


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější