Koncem dubna 1986 vybuchla jaderná elektrárna Černobyl. Dodnes se přesně neví, kolik lidí na následky havárie zemřelo nebo onemocnělo. Jenom na Ukrajině má status "invalida Černobylu" přes sto tisíc lidí. Reportér Igor Kostin byl prvním fotografem, kerý pořídil záběry vybuchlého reaktoru. V roce 2009 poskytl Reflexu rozhovor.
Jak jste se dostal k focení černobylské katastrofy?
Pracoval jsem tehdy na Ukrajině jako fotograf moskevské Tiskové agentury Novosti (APN) a měl jsem spoustu známých. Pamatuji si, jak mi zavolali kamarádi, piloti vrtulníků, a řekli, že se v Černobylu něco stalo a jestli s nimi nechci letět. Samozřejmě jsem souhlasil.
Věděli jste, do čeho míříte?
Ne. Nikdo neměl ani tušení, že jde o tak kolosální tragédii. Piloti dostali rozkaz, že musí změřit úroveň radiace v okolí elektrárny pár hodin po výbuchu.
Chránili jste se nějak proti radiaci?
Pochopitelně že ne. Letěli jsme vůbec jako první nad kráter, který po výbuchu v elektrárně vznikl. Obyčejně je ve vrtulníku takový hluk, že neslyšíte vlastního slova. Byli jsme asi padesát metrů nad tou šílenou dírou a najednou bylo naprosté ticho. Úplně mystická atmosféra. Poprosil jsem piloty, aby se otočili s vrtulníkem k elektrárně bokem, aby se mi lépe fotilo. Vůbec nechápu, co mě to tenkrát napadlo, ale otevřel jsem si ještě malé okénko. A najednou se první foťák zasekl. Vzal jsem další. Nefungoval. Třetí totéž. Šíleně jsem se rozčilil - letím až sem a nefunguje mi technika. Měl jsem tehdy poslední modely značky Nikon. Pak mi piloti řekli, že úroveň radiace je smrtelná a že se vracíme zpátky. Přistáli jsme v Kyjevě a já běžel do kanceláře vyvolat filmy. Všechny byly černé, pouze pět nebo šest záběrů bylo použitelných a jeden z nich se stal slavným. Byla to úplně první fotka vyhřezlého reaktoru černobylské elektrárny. Hned jsem ji poslal do ústředí agentury v Moskvě.
Jaký byl další osud této fotografie?
Kdy a kde poprvé vyšla, opravdu netuším. Cenzura ji odmítla pustit do tisku. Existoval příkaz utajit veškerá svědectví o výbuchu, všechny zprávy o mrtvých i o úrovni radiace. Západ o tragédii vysílal, Sovětský svaz mlčel. Každý se ale pídil po nějaké zprávě, lidé na Ukrajině samozřejmě věděli, co se stalo, ale pořád se nemohli dopátrat jediné konkrétní informace. Úplně první zpráva se podle mne objevila s několikadenním zpožděním v deníku Pravda. Malinká fotografie vrtulníku nad reaktorem.
Kolikrát jste se k černobylské elektrárně těsně po výbuchu dostal?
Ještě tak týden po katastrofě jsem jezdil do zasažené oblasti všemi možnými způsoby. Ale k samotnému reaktoru už bylo těžké se přiblížit. Až desátý den po výbuchu jsem získal akreditaci od ústředního výboru komunistické strany. Mohl jsem se tak pohybovat kdekoli, i když to bylo šíleně komplikované. Pravidelně se na oblečení měřila úroveň radiace, která byla extrémně vysoká. Pokaždé jsem dostal speciální celofánový sáček, svlékl se donaha a šaty do něho strčil. Všechno se likvidovalo. I několikrát denně.
To vás opravdu nenapadlo, že podstupujete smrtelně nebezpečné riziko?
Nikdo si to neuvědomoval. Alespoň tedy ze začátku. Kromě zkreslených oficiálních informací jsme žádné jiné neměli.
Neexistoval žádný záchranný systém, neprobíhala žádná koordinovaná akce? To nebyl nikdo ani trochu připraven na takové nebezpečí?
Absolutně ne. Podle mne nejenom Sovětský svaz, ale žádná země světa nebyla připravena na tak rozsáhlou havárii. Neexistovaly speciální obleky, respirátory, dokonce ani cedule, jež by varovaly před vstupem do zamořené oblasti. Prvních pět set takových značek muselo namalovat několik dobrovolníků z řad výtvarníků. Nezapomenu na moji první návštěvu městečka Černobyl, vzdáleného asi dvanáct kilometrů od elektrárny. Všude byla spousta vojáků a snažili se potlačit účinky radioaktivního spadu. Myli domy, střechy, stromy, cesty, cokoliv, kde se mohl prach usadit. Nikdy v životě jsem nic podobného neviděl. To nebyl katastrofický film, ale realita.
Kdo na tom byl nejhůře?
Řadoví vojáci. O ty se nestaral nikdo, zůstali napospas radiaci. Někteří patřili k brigádě chemické ochrany a používali skafandry. Ty je však před ničím nechránily, působily spíše jako psychologická pomoc.
Podařilo se vám nakonec dostat až k reaktoru?
Byl jsem přece fotoreportér. Chtěl jsem přímo k epicentru výbuchu, potřeboval jsem vědět, jak to vypadá přímo na místě. Přišel jsem k vojákům a poprosil je, aby mě v obrněném transportéru vzali k elektrárně. Řekli mi, že jsem blázen, ale nakonec mi transportér obložený olovem i s řidičem půjčili. Olověné pláty byly tehdy jedinou elementární ochranou před smrtelně silnou radiací. Dovezli je ve velkých rolích a vojáci si je stříhali a dávali pod oblečení. Tehdy jsem poprvé zapochyboval, jestli mi to stojí za to.
Jak to vypadalo přímo na místě?
Byl jsem v šoku. Všude stovky mladých vojáků bez jakékoliv ochrany, kteří netušili, že se vystavují smrti. Protože kdyby věděli, že zemřou, pokud se dostanou k reaktoru, utekli by. Tak se tehdy Sovětský svaz choval k vlastním lidem.
Vy jste o smrtelném nebezpečí už věděl, a přesto jste dál riskoval. Kdy vám bylo nejhůř?
Asi v okamžiku, kdy jsem se společně se skupinou vojáků ze speciální skupiny radiačního průzkumu dostal až na střechu třetího bloku elektrárny. Všude leželo radioaktivní palivo. Radiace byla natolik vysoká, že na střeše mohl člověk zůstat jen několik vteřin. Velitel mi dal minutu na pořízení fotografií, skryl se za roh a hlasitě počítal, abych věděl, kolik mi ještě zbývá času.
A ti vojáci?
Původně měli střechu plnou vyhřezlého jaderného paliva čistit roboti, ale nevydrželi, elektronika selhala. A tak vláda vyslala na odklizení střechy mladé vojáky - bioroboty. Každému dali dvě role toho olověného plátu. Nařezali si je na kousky a dali na páteř, na hlavu, pohlaví a do bot. Celkem na každém z nich viselo čtyřicet kilogramů. Poté na signál sirény voják vyběhl na dvacet až čtyřicet vteřin, nabral na lopatku palivo, hodil ho do otvoru po čtvrtém reaktoru a vrátil se zpět. Dostal sto rublů a medaili na památku. Já mám takových vojenských medailí pět, tolikrát jsem na tu střechu vyběhl a kromě focení odklízel radioaktivní materiál. u to pro mě ta nejcennější vyznamenání, která jsem kdy v životě dostal. Do konce života se budu klanět před hrdinstvím těch mladých vojáků.
Vy jste jim tehdy vašimi fotkami hodně pomohl. Čí to byl nápad, udělat panoramatické záběry střechy, aby se vojáci v časové tísni lépe orientovali?
Poprosil mě o to velitel speciálních operací, jenž měl ty nebohé vojáky na starost. Chtěl každý den aktuální zvětšené - až dvoumetrové - snímky střechy tak, aby se vojáci nemotali sem a tam, ale běželi přesně na určené místo a vystavovali se radiaci co nejméně. Nejdříve se podívali na můj snímek a pak vystartovali. Na tyhle lidi celý svět zapomněl. Nenajde se jediný úředník, který by těm, co přežili, zavolal a zeptal se: Nepotřebujete s něčím pomoct? Jak se vám daří?
O černobylské katastrofě jste vydal dvě knihy. Ta první ale prošla velkou cenzurou. Mohl jste tomu zabránit?
To nešlo. Každá moje fotka se složitě schvalovala. Pod každou se muselo podepsat deset lidí a orazítkovat ji s textem: Povoleno k publikování. Na Ukrajině ji nechtěli vůbec vydat, vyšla v Moskvě. Bez mého vědomí do ní však přidali ještě asi dvacet fotek jiných autorů: záběry, jak lidé v Černobylu tančí, všude poletují balónky a tak podobně. Bylo to absolutně cynické. Šedesát tisíc výtisků se okamžitě vyprodalo, ale já jsem pořád toužil po knize, jež by o Černobylu mluvila pravdivě, bez přikrášlování. Mohla vyjít teprve šestnáct let po tragédii. S tou už jsem spokojený. Je plná syrových, skutečných záběrů. Byla přeložena do patnácti jazyků.
Vaše fotografie z Černobylu jste také zaslal tehdejšímu nejvyššímu představiteli Sovětského svazu Michailu Gorbačovovi. Proč?
Dopad tragédie na lidi, přírodu, životní prostředí se stále zlehčoval. Já jsem přitom pečlivým a nepřetržitým fotografováním zjistil, že počet nejrůznějších mutací živých organismů vzrostl v zasažené oblasti třistanásobně. A tak jsem velký soubor fotografií právě takových nenormálních úkazů poslal Gorbačovovi. K nim jsem přiložil dopis, v němž jsem ho požádal o okamžité svolání nezávislé mezinárodní expertní komise, která by všechny tyto mutace osvětlila.
Zareagoval?
Nic se nestalo. Některé snímky si ale vybral německý časopis Stern a uveřejnil je. Na jednom záběru byl také postižený chlapec z Běloruska. Zásluhou té fotografii se dostal do Velké Británie, kde prodělal několik operací. Jedna rodina ho adoptovala, dnes je mu víc než dvacet let a daří se mu dobře. Díky tomu mám pocit, že moje novinářská práce nebyla úplně marná.
Jak černobylská tragédie zasáhla vaše zdraví?
Lékaři mi poté, co jsem ukončil focení v elektrárně, řekli, že musím okamžitě do Moskvy na kliniku, kam tehdy odváželi všechny lidi zasažené radiací. Dostal jsem polovinu smrtelné dávky, 250 rentgenů. Díky úspěšné transplantaci kostní dřeně na klinikách v Paříži a Hirošimě jsem překonal leukémii.
Stále se do černobylské oblasti vracíte a fotíte?
Vracím, ale dnes už bez fotoaparátu. Naposledy jsem foťák vzal do ruky během ukrajinské revoluce v roce 2004. Přijel jsem tehdy z Paříže, setřel z nich prach a víc než měsíc jsem žil ve stanu číslo 26 na Chresčatyku, hlavní kyjevské třídě. Plakal jsem každý den štěstím, že končí ideologie, kterou jsem nesnášel, že se Ukrajina stane civilizovanou, demokratickou zemí. Tehdy jsem se také rozhodl, že už nebudu fotit. Svoboda byla pro mě najednou důležitější než má profese. Můžu říct, že ve svém životě jsem zažil tři přelomové události: tragédii Černobylu, narození dcery a nakonec revoluci na Ukrajině. Černobyl je ale na prvním místě.
Igor Kostin se narodil 27. prosince 1936 v Besarábii, na území dnešní Moldávie. Jeho sportovní volejbalovou kariéru ukončilo v roce 1969 zranění kolena. Vystudoval Zemědělský institut, nejprve pracoval v Kišiněvě, posléze v Kyjevě. Vedle toho fotografoval, věnoval se především portrétům. Fotografie jeho ženy Ally byla oceněna zlatou medailí na jubilejní kyjevské výstavě. Z fotografa amatéra se stal profesionál. Kostin nastoupil do sovětské agentury Novosti. V roce 1987 získal za svoje snímky černobylské tragédie cenu World Press Photo. 9. června 2015 zahynul při autonehodě nedaleko Kyjeva, bylo mu 78 let.
