Zemřel herec Alan Rickman. Nejsem čistokrevný prevít, řekl před rokem v rozhovoru pro Reflex | Reflex.cz
nahoru

Zemřel herec Alan Rickman. Nejsem čistokrevný prevít, řekl před rokem v rozhovoru pro Reflex

Tereza Spáčilová14. ledna 2016 • 14:00
Zemřel herec Alan Rickman. Nejsem čistokrevný prevít, řekl před rokem v rozhovoru pro Reflex
foto: Profimedia.cz

Ve věku 69 let zemřel v Londýně britský herec Alan Rickman, který upoutal v posledních letech diváky například ve filmových příbězích malého čaroděje Harryho Pottera či dobrodružném snímku Alenka v říši divů. Podle britských médií dnes úmrtí oznámila rodina zesnulého. Umělec trpěl rakovinou. Přibližně před rokem poskytl herec Reflexu exkluzívní rozhovor.

Hlavně před ním neříkejte, že mu jdou záporáci. To slovo Alan Rickman (69) nesnáší. „Copak je Snape hajzlík? Rasputin? Nebo Šerif z Nottinghamu? Ani ten sukničkář Harry z Lásky nebeské si nezaslouží lynčovat,“ čílí se Brit, z něhož potterovská role udělala na stará kolena idol dívek pod patnáct.

Většina z nich se spokojí se zakládáním spolků typu rickmaniačky či jsem do tebe blázen, Alane, někteří fanoušci však mají ještě vyšší cíle: na Facebooku existuje skupina, jež by svůj idol ráda dotlačila do Downing Street 10. O Alanu Rickmanovi se ví, že si vzal za ženu činnou labouristku, sám se navíc často a rád politicky angažuje. A hlavně – Británie by prý ocenila sexy premiéra. „Ale kuš. To nabízejte Hughu Grantovi, já jsem na ministrování příliš starý,“ připomíná herec Lásku nebeskou.

O tomhle filmu mimochodem nemá problém mluvit – na rozdíl od kolegů, které už věčné dotazování na zbožněnou romantickou komedii otravuje. Alana Rickmana otravoval Harry Potter, respektive humbuk, jenž fenomén doprovázel. Neuplynul den, aby se ho na něj někdo nevyptával.

Nejdřív se naučil větu: O Potterovi zásadně nemluvím (ne že by to pomáhalo). Pak začal omezovat rozhovory – když už se uvolí s někým setkat, musí k tomu mít sakra pádný důvod. V případě interview pro Reflex ho měl: po sedmnácti letech se vrátil k režírování, natočil film Králova zahradnice a byl by rád, kdyby na něj někdo přišel. Přece jen ho prý stál docela dost nervů i sil („Prokleté britské počasí!“).

Původně jste uvažovali o natáčení ve střední a východní Evropě. Proč jste nakonec zůstali doma?

Paradoxně jsme zjistili, že nás Británie vyjde nejlevněji.

Půlka Hollywoodu míří za výhod­nějšími podmínkami na východ, a vám to přijde lepší v Anglii?

Vím, zní to absurdně. Asi musím být originální za každou cenu.

Králova zahradnice se odehrává na dvoře Ludvíka XIV. Jak se Francouzi tvářili na to, že jim do dějin fušuje Angličan?

Ony to naštěstí moc dějiny nejsou. Vlastně vůbec – natočili jsme film, jehož děj je absolutně nepravděpodobný. Prostě se nemohl stát už z podstaty svého příběhu. Králova zahradnice nikdy neexistovala – ne ve smyslu emancipované ženy mezi versailleskými architekty. André Le Nôtre sice je reálná postava, podílel se na budování zahrad v Tuileriích či právě ve Versailles, nicméně v době, jíž se věnujeme, by mladé zahradnice rozhodně moc neokouzlil. Byl by to totiž sedmdesátiletý stařec. Do Versailles jsme si ovšem i tak zajeli. Na výzvědy – čmuchali jsme, kreslili a fotili…

… a pak jste si své malé Versailles postavili v Anglii.

Přece byste po nás nechtěla, abychom točili v památce UNESCO, to bychom se nedoplatili! Film je odjakživa jeden velký podvod. Budiž mi omluvou, že jsem nikdy ani koutkem duše neusiloval o věrný záznam historie. Mě zajímají lidi a vztahy, to nadčasové, co k nám mluví dodnes. V Králově zahradnici je to konflikt chaosu a řádu (v originále se film jmenuje A Little Chaos – pozn. red.). Řád ztělesňuje Le Nôtrovo pojetí architektury, zrcadlí se v něm sešněrovanost doby, v níž ženy trpěly v korzetech a vše mělo svá přísná pravidla. Sabine, Ludvíkova zahradnice, korzety odmítá a stromy sází, jak jí přijdou pod ruku. Kontrast, který stojí za prozkoumání.

Vy sám patříte spíš k zastáncům řádu, nebo chaosu?

K životu i tvorbě potřebuju obojí. Ostatně pokud chcete pravidla porušovat, musíte je nejdříve dokonale ovládat. Proto jsme taky v případě Zahradnice pilně studovali fakta – abychom je následně velkoryse ignorovali.

Prý jste puntičkář a detailista. V mládí jste se živil grafikou. Může to souviset?

Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel, ale dává mi to smysl: grafika se neobejde bez disciplíny a disciplína na detailu staví.

Takže vás grafická zkušenost ovlivnila i jako filmaře?

Nejen. Promítá se do všeho, co dělám. Záběry rámuju, jako by to byly obrazy. S výtvarníky svých filmů vedu nekončící diskuse. I na vás jsem se zprvu díval hlavně jako na výtvarný objekt. Přemýšlel jsem, jestli vaše šaty ladí s pohovkou, na níž sedíte.

A ladí?

Kdybychom náš rozhovor natáčeli, vybral bych vám přesně takové.

Jak jste jako grafik začínal?

Nejdřív jsem studoval grafický design na Royal Academy of Art. Byly to velmi nebohémské časy, jenom jsme seděli a kreslili. Hned po kole jsem zakotvil v Notting Hill Heraldu, volně šířeném levicovém deníku. Navrhl jsem jeho hlavičku a průběžně spolupracoval na layoutu. Pro ucho jako já to byl nedocenitelný trénink. Jen připomínám, že mluvíme o sedmdesátých letech, éře politicky velmi překotné a angažované. A nepočítačové: soukromě jí říkám doba PK – nikoli před Kristem, ale před „kompjutery“ (anglicky BC – Before Computers). Byly to dlouhé hodiny strávené s tužkou, papírem a letrasetem (obdoba českého propisotu; pozn. red.).

Robin Hood: Král zbojníků (1991)Robin Hood: Král zbojníků (1991)

Měl jste i vlastní studio.

Dnes už mi to připadá jako sen. Otevřeli jsme ho s dalšími studenty z Chelsea v Sohu, dělili jsme se o ně ještě s fotografem. Navrhovali jsme časopisové designy, reklamy, plakáty či obaly alb. Věčně jsem pobíhal po Londýně se šíleně těžkými deskami, protože e-maily se v té době ještě neposílaly. Byli jsme permanentně bez peněz, ale spokojení. Umíte si to vůbec představit, všechno ručně?

Jsem z generace, která ještě stihla zažít psací stroje.

Tehdy jsem se naučil milovat typografii. A docenit řád, o němž jsme mluvili – dřív ho bylo potřeba mnohem víc než dneska. Aniž chci někomu křivdit, myslím, že současným studentům chybí znalost základních pravidel. Nemusejí je ovládat, stačí, že je mají uložená někde v počítači. Když chtějí zvětšit písmo, prostě zmáčknou čudlík a stroj to za ně udělá. Jenže s chaosem, základním stavebním prvkem umění, lze začít nakládat až ve chvíli, kdy víte, co mu předcházelo. Jinými slovy, jen pokud tušíte, jak vypadá klasický řádek, můžete nechat stránku explodovat a písmenka libovolně rozházet. Bez zkušenosti s řádem nepochopíte svobodu.

Úplně záříte, když to popisujete. Proč jste grafiky zanechal?

Objevil jsem kouzlo divadla.

Kolik vám bylo?

Hereckou školu jsem začal studovat až v pětadvaceti. Víte, mně přijde absurdní chtít po šestnáctiletých dětech vědět, co touží dělat po zbytek života. Já osobně to tedy netušil. Vlastně si nejsem jistý doteď – vždyť se na mě podívejte, po sedmnácti letech jsem se vrhl na režii.

Třeba se nakonec vrátíte i ke grafice.

Momentálně mi ji plně kompenzuje právě režie, obrazy se dají malovat i za pomoci kamery. A jinak si sám pro sebe kreslím, baví mě především kaligrafie.

Váš režijní debut, Zimní host, měl úspěch. V Benátkách dokonce dostal cenu. Proč tedy ta dlouhá pauza?

Do cesty se mi připletla maličkost jménem Harry Potter. Když mě Joanne Rowlingová oslovila, měla napsané tři knihy. Koho by napadlo, že to bude mise na desetiletí. Jako herec tolik času nepotřebujete, ale vlastní film vás vyjde minimálně na rok práce. A ten jsem holt jako Snape neměl.

Co to obnáší, být součástí nekonečné franšízy? Není to pro žádaného herce spíš prokletí?

Prokletím bych to určitě nenazýval, já byl v Bradavicích šťastný. Potter mi blokoval sedm týdnů v roce, po zbytek jsem mohl dělat, co se nabízelo. Stihl jsem v mezidobí nazkoušet hru pro londýnský West End i newyorskou Broadway, takže jsem byl naopak velmi spokojený – zajištěný, a přitom rozkročený do všech stran.

Když jsme franšízy probírali s vaším kolegou Ianem McKellenem, přiznal, že se mu s jejich koncem ulevilo. Těšil se, že může začít od nuly.

Mně se ulevilo spíš tím, že pro mě napsali dokonalý závěr. Najednou jsem cítil, že vše důležité bylo řečeno, že jsem došel k cíli a nikomu nic nedlužím. Byla to po těch letech dvojsmyslů a nejednoznačností docela příjemná změna.

Ian McKellen popisoval, že měl díky Tolkienovi dvě rodiny: svou a hobití. Srovnávali jste ji někdy s vaší, potterovskou?

Důsledkem jeho angažmá v sáze ze Středozemě bylo, že jsme si spolu v podstatě jen telefonovali. Já frčel po silnici v Británii, on někde na Zélandě a jeden druhému jsme popisovali, co zažíváme. Nemohli jsme si stěžovat: měli jsme k dispozici dobrý příběh a k tomu mladé inspirativní kolegy, kteří nám zráli před očima. Co chtít víc.

Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007)Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007)

Líčíte to idylicky, přitom jste o Potterovi dlouho nerad mluvil.

Protože jsem dostával otázky, které jsem neuměl zodpovědět. Nějakého chytráka napadlo, že musím tušit víc než ostatní, že mi Joanne ke Snapeovi prozradila nějaké tajemství a já ho tutlám. Neprozradila. Dostal jsem od ní vstupní instrukci a pak jsem se jen nechal vést a překvapovat. Bylo to dobrodružné a taky herecky podnětné, člověka to nutilo víc přemýšlet.

Ještě jedna věc vás údajně popouzí: nesnášíte, když jste představován jako mistr zloduchů.

Je to optický klam. Čistokrevné prevíty jsem hrál za život maximálně tři. Lidi mají tendenci vnímat jen to, o čem se hodně mluví, a filmy jako Smrtonosná past holt měly štědrý rozpočet, a tedy i nadprůměrnou propagaci. Jenže jakékoli škatulkování je past. Herec nemůže své role hodnotit z morálního hlediska, to by je nikdy nezahrál dobře.

Bavili jsme se o vaší vášni pro výtvarno. Inspiruje vás, když pracujete s lidmi, jako je Tim Burton?

Nesmírně. Dělal jsem s ním Alenku v říši divů a Sweneyho Todda. Pokaždé jsem zůstával v němém úžasu před jeho géniem a jen jsem se tak kochal. Tim žije ve vlastním světě. Na placu nesleduje herce, dívá se do jakéhosi meziprostoru, kam se my, smrtelníci, nemáme šanci dostat. Přítomnost jeho myšlenek, ta jeho úžasná obrazotvornost, je takřka hmatatelná, ale patří pouze jemu. V podstatě je to takový čaroděj a čarodějům se neodporuje. Takže Timovi jsem vždycky splnil všechno, co chtěl. Do puntíku. A vyplatilo se to.

Jak režírujete vy? Odkoukal jste něco od ostatních režisérů?

Dělal jsem s výjimečnými tvůrci, to člověka ani nemůže neovlivnit. Hrál jsem například v debutu Anthonyho Minghelly Opravdově, šíleně, hluboce. První den nás všechny shromáždil na placu a povídá nám: Potřebuju říct jen jedno – pomozte mi! Byl strašně nejistý a zranitelný a nebál se to dát najevo, to je v šoubyznysu hodně vzácná vlastnost. Ang Lee, s nímž jsem točil Rozum a cit, zase v pauzách mezi záběry rád rozjímal. Vydával se daleko do polí, v podpaží bedýnku, na níž se v té oranici posadil a dumal a dumal. I to umělci občas potřebují. Na­učil jsem se být hlavně upřímný – když režíruju, nehraju.

Máte také nějakou libůstku? Něco, co si kolegové spojují jen s Alanem Rickmanem?

Asi ano, ale neuvědomuju si ji. Musela byste se zeptat ostatních. Vím jen, že se velmi často dívám na hodinky. Ne že bych byl ne­trpělivý, ale točit levný film, a ještě v Británii, to je prostě o nervy.

Proč?

Za prvé počasí. V jednom dni se vystřídají všechna roční období a vy se s tím musíte naučit nakládat. Taky samozřejmě neustále leje. Ne prší, leje. Řeknete si, že musím být zvyklý, jenže já točil film o zahradách, to znamenalo hodně exteriérů a tuny hlíny. Permanentně jsme se brodili bahnem. Kate Winsletová krátce před začátkem natáčení otěhotněla, ve čtrnáctém týdnu jsme ji nutili lézt do ledové vody. Byl jsem přesvědčený, že mě zabije, ale jsem pořád tu, zvládala to s úsměvem.

Ještě nějaká výhrada?

Málo prostoru. Když si představíte Británii, je to nudle. Nikde nejste dost daleko od dálnice nebo od leteckých koridorů. Takže ustavičně říkáte stop. Ale fakt pořád! Nicméně i přes vše zmíněné můžu zodpovědně říct, že jsem ve své práci šťastný. Víte, co je na filmech fajn? Děláte je s lidmi, kteří si přejí totéž co vy. Nevymlouvají se, neflákají, všechny žene stejná motivace. Nemyslím si, že by to tak fungovalo běžně.

V Králově zahradnici také hrajete, střihl jste si krále Ludvíka XIV.

Z donucení. Nikdy jsem netoužil režírovat sám sebe. Navíc jsem byl kýmsi moudrým varován, že hrající režisér nerad opakuje vlastní scény a ty pak mohou trpět na kvalitě. Naštěstí v roli většinou jen sedím nebo stojím, to se ještě ukočírovat dá.

Ve vašem podání je i král jenom chybující bytost z masa a kostí. Vnímáte tuhle lidskou stránku u všech panovníků?

Samozřejmě. Předpokládám, že i oni musí dělat věci, které jsou veskrze lidské.

Včetně toho, co názorně předvedete hned v úvodní scéně?

Vy se asi chcete zeptat, jestli i králové prdí (smích). Ano, řekl bych, že i tento projev k panování patří. Neostýchejte se.

Ostýchám.

Podobné detaily jsou roztomilé, kromě nich mě ale samozřejmě zajímala také závažnější témata. Například že portrétuju člověka, který nemá možnost volby. Narodí se do situace, kterou mu připravili druzí, a musí se s ní nějak popasovat. Čímž se dostáváme zpátky k řádu. Každý z nás si od pravidel potřebuje občas odpočinout, jenže dělejte to, když jste jejich ztělesněním. Proto těmhle lidem nezbývá než si vytvořit svůj malý, tajný, nikomu nepřístupný chaos. Ludvík měl zahradu, kde si sundával paruku, rýpal se v zemi a povídal si se stromy, protože nikomu jinému se svěřit nemohl.

V březnu 2013 přijel  Alan Rickman do Čech jako host pražského FebiofestuV březnu 2013 přijel Alan Rickman do Čech jako host pražského Febiofestu

Setkal jste se vy osobně s britskou královnou?

Ano. Potřásl jsem jí rukou, abych byl přesný – nevím, jestli to lze považovat za setkání.

Vnímal jste ji víc jako panovnici, nebo jako člověka?


Asi spíš jako člověka, když nad tím teď přemýšlím. Naposledy jsem ji potkal na recepci pro herce a režiséry, bylo nás tam asi dvanáct. Popíšu vám situaci. Nej­prve se otevřou obří dveře. Stojíte tam plná očekávání, načež dovnitř vkráčí drobounká osůbka a první, co vám prolétne hlavou, není: „Přišla královna!“, ale „Ta je ale malinkatá!“ Pak vám dojde, že se o každém z těch cizích lidí musela něco naučit. Ne proto, že by ji zajímali, nařizuje jí to protokol. Říkáte si: Chuděra malá, co je jí do nás? No a pak konečně přistoupí, něco prohodí, podá ruku a vy si uvědomíte, že tam s vámi současně je i není. Zdá se být vzdálená, svým způsobem je to jen objekt, obrázek, jejž jsme byli zvyklí vídat od dětství. Jako kluk jsem zažil její korunovaci, byl jsem malý, ale dodnes si ji pamatuju. Kdy mělo Československo naposledy krále nebo královnu?

Pár let už to bude.

Staletí, že?

Ale dodnes existují jedinci, kteří by si návrat monarchie přáli.

To jste si vymyslela. Opravdu?!

Ano. Doporučil byste nám ji?

Řeknu to asi takhle: Řada lidí vnímá monarchii jako pojistku. Je to moc nezávislá na současném politickém aparátu, existovala dávno před ním a bude patrně i po něm. Představuje zkrátka určitou hodnotu. Osobně jsem rád, že neustrnula, přizpůsobuje se době a modernizuje. Ale doporučovat vám ji nebudu. Jsem jen herec Alan Rickman, nemám kompetenci mluvit do politiky suverénního státu.

O politiku se ale údajně dost zajímáte.

Jak taky jinak za současné situace a v naší zemi. Dokonce, myslím, nazrál čas, abychom byli ještě angažovanější.

Takže se můžeme těšit, že budete kandidovat na post premiéra?

(Rozesměje se.) To nabízejte Hughu Grantovi, já jsem na ministrování příliš starý. Řeknu vám na téma politiky jediné: Přeju Řecku mnoho zdaru.

À propos Hugh Grant, respektive Láska nebeská, v níž toho premiéra ztvárnil. Jaký k ní máte vztah?

Proč se ptáte?

Mnoho vašich kolegů se tváří otráveně, když je na ni donuceno vzpomínat.

Nechápu. Přece je tak populární!

Souhlasím.

Osobně to beru tak, že jsem měl s Láskou neuvěřitelnou kliku. Zahrál jsem si v ní s kamarádkou Emmou Thompsonovou, bavil mě scénář, ta struktura několika filmů ve filmu, jež se chytře proplétají. A v neposlední řadě jsem hrdý, že se takhle prosadila. Kolika filmům se to poštěstí. Kolika hercům!

Text původně

Tereza Spáčilová

Klíčová slova:
harry potterfantasyfilmy


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15