Michel Galabru: Četník s tváří vraha | Reflex.cz
nahoru

Michel Galabru: Četník s tváří vraha

JIŘÍ ŽÁK4. ledna 2016 • 16:09
Michel Galabru: Četník s tváří vraha
Michel Galabru
• foto: 
Profimedia.cz

V pondělí 4. ledna zemřel ve věku 93 let populární francouzský herec Michel Galabru. V září roku 2002 herec vyšel v Reflexu velký rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.

Měl jsem to štěstí, že jsem se s Michelem Galabrum mohl setkat několikrát. Poprvé když jsem s ním natáčel dokumentární film pro Českou televizi, podruhé když v Théatre Eldorado hrál každý večer hlavní roli v komedii Reynauda-Fourtona Monsieur Amédée, potřetí v jedné typické pařížské kavárně ve čtvrti Passy. Nad Paříží se zrovna snášela dusná letní noc a u stolu se nemluvilo o ničem jiném než o Tour de France.

Sledoval jste Tour de France?

Samozřejmě. Ale na tom není nic mimořádného. Tour de France sledují všichni Francouzi. Když se jedou alpské etapy, celá Francie si bere dovolenou. V takové chvíli jsou u nás Jalabert nebo Armstrong populárnější než všichni herci dohromady.

Ale vy jste především fotbalový fanda. Pokud vím, původně jste se dokonce chtěl stát fotbalistou.

To je sice pravda, ale cyklistika je ve Francii pomalu stejně populární jako fotbal. Ale fotbalu přece jen dávám přednost. Takže mistrovství světa bylo pro mě v letošním roce velkým svátkem, i když po vyřazení Francie jsem se zapřísahal, že už na fotbal nikdy nepůjdu. Já jsem se sice narodil v Maroku, ale jsem Francouz. A do jisté míry - všimněte si, že říkám do jisté míry - jsem na to hrdý.

Čím to?

Tatínek byl stavební inženýr a střídavě učil na vysoké škole a střídavě řídil velké stavby. V době, kdy jsem se narodil, řídil výstavbu přístavu v Sáfi, kde jsme pak bydleli celých osm let. Vzpomínám na to jako na nejkrásnější léta svého života. Maroko bylo tehdy mým domovem. Našel jsem tam spoustu přátel. Moc rád jsem měl člověka, který mě vychovával. Jmenoval se Mažúb, byl to černoch, příslušník černošské menšiny, potomek někdejších otroků. V paměti se mi uchovala vzpomínka na okamžik, kdy jsme s bratrem z Maroka definitivně odjížděli. Pamatuju se, jak jsem Mažúbovi visel na krku a jak jsem se ho nechtěl pustit. Musel mě odnést až do kabiny na lodi a uložit mě do postele. Ještě dnes cítím jeho kůži a jeho pot smíchaný s mými slzami.

Vracíte se tam někdy?

Ne tak často, jak bych chtěl. Ale na jeden návrat rád vzpomínám a každému o tom vyprávím, protože je to dojemná historka. Když jsem v Casablance točil film Tartarin z Tarasconu, rozhodl jsem se, že se zajedu podívat do Sáfi a zkusím najít dům, ve kterém jsem se narodil. A když jsem se vracel po silnici ze Sáfi do Marrákeše, dojel jsem do míst, kde kdysi bydlel Mažúb. U cesty jsem tam uviděl malou černošskou holčičku, jak pase krávy. Zastavil jsem a zeptal se jí, jestli náhodou Mažúba nezná. Holčička beze slova odběhla k jednomu domu, který tam opodál stál, a vrátila se s nějakou ženou, Arabkou. A ta žena mi třicet let po mém odjezdu z Maroka řekla: "Dobrý den, Micheli. Já jsem Arkaja." Třicet let jsem tam nebyl a ona mě po tolika letech oslovila jménem. Byla to Mažúbova žena a já jsem se díky ní rázem vrátil o třicet let zpátky. Byl to úžasný pocit.

Takže Maroko považujete za svůj domov?

Nevím, jestli ho i teď považuji za svůj domov. Pak jsem žil dlouho v jedné provensálské vesnici a teď už zase dlouho žiju v Paříži a myslím, že můj domov je tady. Tady žije moje žena, moji synové, tady mám svou práci. Ale určitě vím, že Maroko je moje dětství. Vzpomínám si, že jsme jednou byli s Comédie-Franćaise lodí na zájezdu v Jižní Americe, a když jsme se vraceli, vpluli jsme do marockých pobřežních vod. Země nebyla vidět, kolem bylo jen samé moře, ale já jsem se jednoho důstojníka zeptal: "Neplujeme náhodou kolem Maroka?" "Plujeme," odpověděl. "Jak jste to poznal?" Poznal jsem to podle vůně. Najednou jsem ucítil vůni, která provázela celé moje dětství.

Jak se syn stavebního inženýra, rodák z Maroka a obyvatel malé provensálské vesnice stane hercem?

Za to vděčím mamince a Sachovi Guitrymu. Otec do divadla prakticky nechodil, z dětství si pamatuju, že byl pořád pryč. Maminka sice bydlela na vesnici, ale byla velmi vzdělaná. Chodila do divadla, poslouchala hudbu a hodně četla. Jednou mi půjčila knihu Pamětí Sachi Guitryho. U vás Sachu Guitryho asi moc neznáte, že?

Moc ne.

Ani se nedivím. Sacha Guitry, i když to byl původně Rus, je tak výsostně francouzský, že se dá asi jen těžko překládat. Byl to takový renesanční člověk. Živil se jako herec, režisér, točil filmy, psal knihy a divadelní hry. A právě jeho Paměti mě úplně proměnily. Nebyl to jen obyčejný obdiv, bylo to prolnutí. Proměnil jsem se v Sachu Guitryho. Začal jsem ho napodobovat. Koupil jsem si prsteny a nosil je jako on, mluvil jsem jako on, vytahoval jsem si manžety jako on. Rozhodl jsem se, že budu psát divadelní hry a že se stanu hercem. A ne jen tak ledajakým: že se zkrátka stanu Sachou Guitrym. To samozřejmě nešlo, byl jsem Michel Galabru, ale to jsem si uvědomil až mnohem později. Ale rozhodnutí stát se hercem zůstalo i ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že se chovám jako blázen.

Cesta z provensálské vesničky k divadlu ovšem nemohla být jednoduchá.

To rozhodně nebyla. Navíc jsem byl strašně ostýchavý a neměl jsem žádné známosti. Ale zjistil jsem si, že v Paříži existuje dramatická konzervatoř, a tak jsem se rozhodl, že se na ni přihlásím. Tehdy jsme už bydleli v Lyonu a já se pořád motal kolem místního divadla a doufal, že si mě někdo všimne. Říkal jsem si, že se mi určitě nikdy nepovede hrát v takovém velkém divadle nebo stát se velkým filmovým hercem. Ale stát se malým hercem, to by se mi snad mohlo povést. Být hercem druhořadých rolí zase nemusí být až tak těžké. Takhle bláznivě jsem tehdy uvažoval.

Co na to rodiče?

Když jsem jim to řekl, odmítli o tom mluvit. Na cestu do Paříže jsem si musel vypůjčit od kamarádů. Už jsem vám, myslím, říkal, že můj odjezd z domova byl hrozně smutný. Když jsem se loučil, maminka byla zrovna v kuchyni a u sporáku vařila brambory. Viděl jsem ji skrz otevřené dveře, jak vaří brambory a přitom pláče. Slzy jí tekly do brambor a já si pak vždycky představoval, jak otec musí po mém odjezdu jíst brambory s jejími slzami. S otcem jsem se srazil u dveří. Nic neřekl, jen mi zahrozil holí. Jak říkám, bylo to hrozně smutné. Ale já už měl hlavu plnou Paříže.

Vaše cesta vedla rovnou na konzervatoř?

Kdepak. Na konzervatoř jsem se dostal až napotřetí, dvakrát mě vyhodili od zkoušek. Musel jsem si sehnat podnájem a práci. Nejdřív jsem pracoval jako pojišťovací agent. Jenomže podívejte se na mě. Já moc velkou důvěru nevzbuzuji ani teď, natož když jsem byl mladý. Byl jsem černovlasý, zamračený, vypadal jsem jako vrah. Moc pojištěnců jsem nezískal. Konzervatoř jsem naštěstí nakonec vystudoval, a dokonce jsem ji absolvoval jako nejlepší žák, takže jsem se dostal rovnou do Comédie-Franćaise.

V Comédie-Franćaise jste zůstal sedm let a vytvořil jste tam celou řadu významných rolí. Co vás nakonec vedlo k tomu, že jste odešel a pokračoval v kariéře v bulvárních divadlech?

V Comédie-Franćaise jsem opravdu hrál spoustu krásných rolí, hlavně v Moliérových a Marivauxových komediích. Ale na druhou stranu jsem se taky setkal s takovou mírou intrik a pletich, že jsem se nakonec rozhodl odejít. Comédie-Franćaise připomínala dvůr Ludvíka XIV. Na vlastní oči jsem tam viděl patolízalství toho nejhrubšího zrna. A tak jsem nakonec dal výpověď a šel jsem, i když jsem musel začínat zase od nuly.

K tomu Moliérovi jste se pak ale mnohokrát vrátil.

Jistě. Moliére je mimořádný dramatik. Jako herec naprosto přesně věděl, co na lidi působí, co je rozesměje a co rozpláče. A jmenujte mi jiné klasické francouzské autory, kteří by si dodnes uchovali tolik života, kteří by pořád ještě oslovovali diváky. Corneille? Racine? Možná ještě tak ve Francii, ale za hranicemi už ne. Zatímco Moliére se hraje po celém světě.

Hraje divadlo ve vašem hereckém životě důležitější roli než film?

Určitě. A přitom dělat divadlo není nic jednoduchého. Každá nová role v sobě nese velké riziko. Co když se vám nepovede? Zkoušíte dva tři měsíce, pak vylezete před diváky a najednou zjistíte, že vám nikdo nerozumí, že jste se svým pojetím zmýlil, že se snažíte hrát komedii, ale nikdo se vám nesměje. To je strašné zjištění. Ale když se vám to povede, bezprostřední reakci diváků nelze ničím nahradit. Cítíte, že je máte v hrsti, že s nimi komunikujete. Můžete si během představení vyzkoušet nové gesto, nový postup. Je na vás, dokážete-li diváky nadchnout a strhnout.

Film vám tenhle pocit nezprostředkuje?

Ne. Film mě nikdy tak neuspokojil. Víte, nesnáším způsob, jakým se natáčí, střídání detailů a celkových záběrů, exteriérů a interiérů, kdy musíte navazovat na pocity, které jste přerušil. Přímo se bojím okamžiku, kdy se řekne "klapka" a vy musíte na povel předvést to, co se od vás žádá. A celou tu dobu máte před obličejem nelítostné oko kamery, které sleduje váš sebenepatrnější pohyb. Jak se mohu vžít do své postavy, když se třeba začíná koncem a končí začátkem? Tváří v tvář kameře jsem úplně paralyzovaný a je vůbec zázrak, že ze sebe dokážu vypravit nějaké slovo.

Myslíte, že divadlo je dnes vůbec schopno filmu konkurovat?

Já bych otázku takhle neformuloval. Film je jedna věc a divadlo druhá. Copak lze filmem nahradit třeba to, co kdysi v divadelním světě znamenalo třeba Teatro Piccolo? Já jsem ho viděl hrát v Paříži už někdy v letech 1947-1948. Dodneška si pamatuju ten úžasný pocit, který jsem při jejich představení cítil. Vždycky jsem si přál podobné představení udělat ve Francii, ale oni měli výhodu italštiny a to je krásný, melodický jazyk, pro divadlo jako stvořený.

Taková francouzština není?

Ale je, jenomže u nás máme pořád ještě pocit, že ke klasikům se musíme chovat s klasickou úctou, a někdy se bojíme překročit svůj vlastní stín. A tak jen recitujeme a recitujeme.

S filmem jste začínal někdy na počátku padesátých let.

Ano, ale ze začátku jsem dělal spíš křoví. Mnohem větší příležitosti jsem tehdy dostával v televizi. Nevím jak u vás, ale u nás je dnes televize hrozně zamerikanizovaná, promítají se v ní jen americké filmy a hrají přiblblé hry. Ale tenkrát se natáčela spousta zajímavých inscenací. Mou první velkou televizní rolí byla role manžela-paroháče v Roussinově hře Muž, žena a smrt. Díky téhle hře jsem poprvé na vlastní kůži pocítil, co je to sláva. Jednou jsem jel taxíkem, a protože bylo horko, stáhl jsem si okénko. A jak jel taxík podle chodníku, lidi mě poznávali, mávali na mě a křičeli: "Paroháč! Paroháč! Paroháč!" Pro slavil jsem se jako paroháč.

U nás jste hodně populární díky roli strážmistra Gerbera v sérii Četníků ze Saint-Tropez.

Tahle role mi přinesla popularitu nejen u vás, ale po celém světě. A víte, jak jsem k ní přišel? Původně ji měl hrát Pierre Mondy. Já jsem vůbec netušil, že se něco takového chystá. A představte si, že jsem v té době byl shodou okolností s manželkou v Saint-Tropez. Tehdy to bylo módní středisko, do kterého všichni jezdili a všichni o něm mluvili. A tak mě manželka přemluvila, abych tam s ní zajel. Chtěla zhubnout, držela dietu a myslela si, že jí pomůže pobyt u moře. Ale já se tam strašně nudil a stýskalo se mi po Paříži. Když jsme se vrátili, okamžitě jsem vyrazil do města. Jenomže večer jsem pak přišel domů a manželka mi povídá: "Sbal si kufry, jedeš do Saint-Tropez!" Hrozně jsem se bránil, volal jsem produkci, režiséra, myslel jsem, že je to všechno žert. Ale oni mi vrazili do ruky scénář a lístek na vlak. A tak jsem se o dva dny později ocitl na pláži, přesně na tom místě, na které jsme chodili se ženou. Připadal jsem si jako ve snu.

Vaším partnerem tam byl Louis de Funés. Podle mnoha svědectví to nebyl zrovna ideální kolega. Gabin nebo Marais o něm ve svých vzpomínkách nemluví příliš pěkně.

No a vidíte, já jsem s ním měl právě opačné zkušenosti. Pro mě byl Louis de Funés přítel, kamarád. Nikdy nezneužíval své slávy. Během natáčení se ke všem choval velmi přátelsky. A pokud o něm Gabin nebo Marais nemluvili hezky, tak to bylo asi způsobeno tím, že se od něj lišili úplně ve všem. Oni si snad ani nemohli rozumět. Stačí se podívat, jak obrovský rozdíl je jen v jejich herectví.

Úspěch Četníků vás asi musel překvapit.

Překvapil. Překvapil mě o to víc, že tehdy se hloupých filmů o četnících natáčelo hodně a scénář Richarda Balducciho se na první pohled ničím mimořádným nevyznačoval. Ale myslím, že tenhle film provázelo pár šťastných okolností, zejména spolupráce mezi režisérem Giraultem a Funésem. Četníci měli každopádně velký úspěch po celém světě, což cítím i na sobě, i když jsem určitě natočil významnější filmy.

Těmi významnějšími filmy myslíte třeba Tavernierovo drama Soudce a vrah?

Samozřejmě. Do té doby jsem byl ve Francii považován za herce, kterým jistá část intelektuálních filmařů a režisérů opovrhovala. Byl jsem pro ně druhořadým komikem z druhořadých filmů a do jisté míry měli pravdu. Ale když mě Tavernier obsadil do role Josepha Bouviera ve filmu Soudce a vrah a když jsem pak za tuhle roli dostal Césara za nejlepší mužský herecký výkon - myslím, že to bylo v roce 1977 -, začali se kolem mě motat lidi, kteří by se předtím se mnou ani nezastavili. Kritika tehdy napsala, že Tavernierův génius našel v opovrhovaném četníkovi svého vraha. Tavernierovi vděčím za hodně.

Z vašich slov je zřejmé, že máte svou profesi rád.

Ano, ano. Denně děkuju nebesům, že mi umožnila dělat něco takového.

Takže jste šťastný?

Myslím, že nikdo na světě není úplně šťastný, že každý z nás je šťastný jen velmi relativně. Aby mohl být člověk šťastný, musí si absurdně neustále připomínat, že na světě existují nešťastní lidé. Jednou jsem četl jakousi knihu od nějaké spisovatelky, jejíž jméno jsem dávno zapomněl, a ta v ní psala, že je na jednu stranu nešťastná, protože chodí do práce, která ji nebaví, že když přijde domů, čeká ji druhá směna, musí uklízet, vařit, prát, starat se o děti a že ji manžel považuje za služku a jenom ji využívá. Ale když si vzpomene na všechny ty hladové chudáky, kterých jsou na světě milióny, je vlastně zároveň šťastná. Někdy mě napadá, že Bůh nebo to, co Bohem nazýváme, musí být perverzní, když dopustí všechny ty hrůzy, jimiž si lidstvo ve svých dějinách prošlo.

Vy nejste věřící?

Odpovím vám slovy mého oblíbeného Sachi Guitryho. Ten, když se ho ptali, jestli je věřící, odpověděl: "S radostí přivítám i ten nejmenší důkaz, že Bůh existuje." To je naprosto dokonalá odpověď, protože od počátku křesťanství, od chvíle, kdy se lidi začali modlit a prosit o odpuštění, zpívat a chodit do kostela, od tohoto okamžiku čekají na znamení. Aspoň na jedno znamení! To snad není tak přehnané, žádat jedno znamení, nebo ne?

Michel Galabru - po maturitě odjel do Paříže, kde byl po absolvování konzervatoře přijat rovnou do prestižní Comédie-Franćaise. Od počátku padesátých let se začal uplatňovat i ve filmu, ale zpočátku výhradně jen v epizodních rolích. Světovou proslulost mu přinesla až role četnického velitele Gerbera v sérii komedií režiséra Jeana Giraulta. Kromě plejády komických figurek začal od poloviny sedmdesátých let vytvářet také výrazné dramatické postavy. Césara za nejlepší mužský herecký výkon a světové uznání mu přinesla role psychicky vyšinutého muže v Tavernierově dramatu Soudce a vrah, objevil se rovněž v Bessonově Podzemce, ve fantastickém dramatu Kamikaze Didiera Grousseta či v dramatu Bez obrany Michela Nervala. V roce 1985 dokonce koupil a renovoval bývalé divadlo Dix-Heures na Montmartru, které se stalo odrazovým můstkem pro řadu začínajících divadelních tvůrců

JIŘÍ ŽÁK

Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
Nejčtenější
E15