Sportovce musíme chránit, ne šikanovat | Reflex.cz
nahoru

Sportovce musíme chránit, ne šikanovat

Marek Gregor13. srpna 2015 • 06:00
Jan Štovíček v kanceláři své firmy KŠD Legal před obrazem Michaela Rittsteina Nač ten spěch?
Jan Štovíček v kanceláři své firmy KŠD Legal před obrazem Michaela Rittsteina Nač ten spěch?
• foto: 
František Vlček / Mafra / Profimedia.cz

Dopingové případy se často stávají složitými právními kauzami, které hýbou veřejným míněním. Proto Reflex oslovil právníka Jana Šťovíčka (42), který v nedávné kauze zastupoval cyklistu Romana Kreuzigera, a především je předsedou Antidopingové disciplinární komise při Mezinárodní automobilové federaci v Paříži.

Roman Kreuziger byl před nedávnem po dvou letech očištěn, chystáte se po Mezinárodní cyklistické unii (UCI) vymáhat odškodné?

To víte, že jsme se nad tím také zamýšleli. Z našeho pohledu to ale už celé skončilo. Roman se rozhodl, že i kdyby mohl, nebude žádnou náhradu škody vyžadovat, i když se celá kauza táhla dva roky a jeho to hodně poškodilo. Dokonce hrozilo, že nedostane své odměny v plné výši, ale ty mu nakonec tým vyplatil. Dívá se dopředu a nechce si tím už ničit kariéru.

Majitel týmu Tinkoff Saxo je svérázný chlapík, o kterém se říká, že některým lidem z vedení UCI moc nejde pod vousy. Nevznikla celá kauza kvůli tomu, že si někdo někde řekl: Klepneme Olega Tiňkova, respektive jeho jezdce, přes prsty?

Světová cyklistika je velice složitý organismus s mnoha různými zájmy, ve kterém se pohybuje hodně peněz. Částky v řádech stovek tisíců nebo miliónů eur jsou celkem běžné. Jistě ale pochopíte, že vaši spekulaci nemohu komentovat. Jsem nicméně přesvědčen, že náhoda to nebyla. Romanovo obvinění bylo od začátku absurdní, hodnoty v jeho biologickém pasu nepřekročily určené hranice ani nebyly nijak výjimečné, ve světovém pelotonu najdete mnoho podstatně horších biologických pasů. Největší problémem nastal, když se ukázalo, že celý proces se potáhne dlouhou dobu, UCI ani CAS (nevyšší mezinárodní sportovní arbitráž; pozn. red.) nebyly schopny stanovit brzký termín jednání. Ta nepružnost řízení byla snad největší frustrací. Vše vyvrcholilo, když nám po několika měsících určili termín slyšení jen dva dny před zahájením závodu Giro d’Italia.

Kolik podobných kauz sportovci dokážou vyhrát?

Poměrně málo, na druhou stranu se ale stává, že soudy osvobodí sportovce, který byl v rámci sportovního svazu nebo sportovní dopingové arbitráže odsouzen. V právě probíhajícím sporu u německé civilní justice například Claudia Pechsteinová (pětinásobná olympijská vítězka v rychlobruslení z let 1994, 1998, 2002 a 2006, na mezinárodní scéně debutovala v roce 1988, ještě jako reprezentantka NDR; pozn. red.), která v únoru 2009 dostala dvouletý distanc, poukázala na to, že na nejvyšší úrovni u CAS jsou rozhodci jmenováni národními olympijskými výbory, mezinárodními federacemi, ale nejsou tam zástupci sportovců. V tomto ohledu se za ni postavil i Německý olympijský výbor. A zřejmě proto jí nakonec bavorské soudy vyhověly, když prohlásily, že sportovní soud už z podstaty věci není nezávislý. Myslím si, že tohle se bude muset změnit, CAS už k tomu přistoupila tím, že oslovila komise sportovců národních olympijských výborů, aby mezi rozhodce a do vedení CAS, jmenovali své zástupce. Vůbec netvrdím, že je Pechsteinová nevinná, to mi ani nepřísluší. Ale je přece potřeba vést antidopingové řízení i proti tomu největšímu hříšníkovi právně inteligentně, aby to obstálo, když se pak sportovec obrátí k soudu. Nedá se nic dělat, ale i ten nejhorší zločinec přece má právo na spravedlivý proces!

Jaké další sportovce zastupujete?

Máme několik dalších případů, ale nejsem oprávněn k tomu, abych mohl zveřejnit jejich jména. Obecně řečeno, je řada poměrně slavných sportovců, kteří mají problémy, jež se však týkají celé řady oblastí. Špičkoví sportovci mají hodně přísné povinnosti, například tři měsíce dopředu musí nahlásit, kde budou každou hodinu, a pak to dodržet. Přiznám se, že kdyby to chtěl někdo po mně, nedodržím to ani náhodou. Lidem se prostě stává, že zapomenou zmínit, že odjeli někam jinam.

Nesmlouvavost je jistě na místě, když jde o krevní doping nebo anabolika, ale co rekreační drogy typu marihuany nebo kokainu? Kdyby se podobně postupovalo v běžném životě, museli bychom mimo zákon postavit spoustu lidí z byznysu nebo z umělecké sféry.

Seznam zakázaných látek nastavuje WADA (Světová antidopingová agentura), a když sportovní svaz k tomuto systému přistoupí, musíte jej akceptovat. Například v automobilovém a motocyklovém sportu jsou kokain a marihuana, stejně jako alkohol, považovány za nebezpečné látky, což přirozeně vychází z toho, že když je někdo opilý, může ublížit sobě nebo někomu jinému. Taková jsou pravidla, a pokud chcete sportovat, musíte je dodržovat.

Ale vždyť se jedná o látky s okamžitým účinkem, proč tedy trestat i za jejich požití v době, která přímo nesouvisela s odvedeným výkonem? Stopy po nich lze nalézt i po několika měsících.

Když ve FIA soudíme podobné případy, a je jich celkem hodně, můžete z množství, které je v těle nalezeno, dovodit, zda danou látku dotyčný vzal noc před závodem, nebo před týdnem. Když vidím, že si ji vzal před čtrnácti dny, je to jiná situace. Na druhou stranu jsme na arbitráži měli jednoho mladého závodníka ze seriálu mistrovství světa, kterému při odběru těsně po závodě bylo naměřeno 184 ng kanabinoidů. Naprosto výjimečný případ – ve srovnání s případy, kdy se stává, že někdo má například 18 ng, takže bylo jasné, že si musel zakouřit těsně před závodem. K tomu jsme byli samozřejmě naprosto nekompromisní!

Jak se tedy stavět k dopingu do budoucna?

Chci zdůraznit jednu věc – doping je podvod, je to mor sportu. A je třeba proti němu bojovat všemi dostupnými prostředky. Já sám jsem zastáncem nulové tolerance, nedávno jsme například dali dva roky Francku Montagnymu, francouzskému automobilovému závodníkovi, za kokain. Ve Francii je to obrovská celebrita, pravidelně například komentuje závody F1 na hlavním televizním kanálu. Vidím to ale i pohledem právníka. Doping tady vždy byl a bude ještě sofistikovanější, musí na tom pracovat dva týmy. Tím prvním jsou vědci, tím druhým právníci. Boj proti dopingu musí být z legislativního hlediska na úrovni, aby se nestávalo, že někoho někde odsoudí v dobré víře tři pánové nominovaní federacemi, a když se pak dotyčný obrátí na soud, šikovný advokát nebude mít problém celou kauzu rozsekat. Dnešní antidopingové předpisy jsou z právního hlediska na dost nízké úrovni. Musíme myslet dopředu, ne jako v kauze Claudie Pechsteinové, zvlášť v případech biopasů, což bylo vidět i u Romana Kreuzigera. Tam jsme navíc měli určité oprávněné pochybnosti o morální integritě posuzovatelů jeho případu.

To je docela těžké obvinění.

To není obvinění, to je jednoduchý a veřejně dohledatelný fakt. Předsedou expertního panelu UCI byl Yorck Olaf Schumacher, hematolog, jeden z největších expertů na biopasy, původně profesor z fakulty sportovní medicíny ve Freiburgu. Kapacita, jež se ovšem po vyšetřování nezávislé komise na podzim loňského roku překvapivě rozhodla dobrovolně vzdát své profesorské akademické hodnosti. Podle zjištění nezávislé vyšetřovací komise jeho habilitační práce totiž nejspíš byla plagiátem. Přitom plagiátorství je snad vůbec největší prohřešek, kterého se v akademické sféře můžete dopustit, znamená absolutní ztrátu důvěry. A tenhle člověk pak i nadále vedl antidopingový panel UCI! Jak chcete u civilního soudu obhájit odsuzující rozsudek nad sportovcem, založený na znaleckém posudku přiznaného plagiátora? Takhle to fungovat nemůže. Boj proti dopingu potřebuje jasná a transparentní pravidla. Musí chránit čisté sportovce, ne je šikanovat. A musí ho vést lidé s čistým štítem.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
26,220
23,440
29,820
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře